Moje terapeutka říká...

 Na včerejší terapii jsem se svou úžasnou terapeutkou (hele, nepřeháním, je fakt hustá) řešily, že deprese má tu vlastnost, že pomůže oddělit zrno od plev. Jak přicházím o ty, kterým jsem věřila, že jsou kamarádi, ale taky jak se mi do života vrací ti, o nichž jsem myslela, že jsme mezi sebou navždy zavřely dveře. 

Přítele mám, abych měl za kým jít
Právě když je člověku nejhůř, tak pozná, komu na něm doopravdy záleží, a komu je dobrý jen jako kámoš, s kterým je sranda. Bohužel jsem zjistila, kolik takových lidí ve svém životě mám. A je to smutný. Na druhou stranu jsem ale taky zjistila, kolika lidem na mně opravdu záleží a prožívají se mnou i mé těžké časy. 

Návrat ztracené kamarádky
Jak už jsem psala dřív, vrátila se mi do života ta, o níž jsem byla přesvědčená, že mě nenávidí a na mé straně byl naprostý nezájem. Pak se ovšem osmělila a nechala mi vzkaz tady na blogu, na který jsem dlouho nedokázala reagovat, protože jsem si upřímně nevěděla rady, co si o něm myslet. 

Pak jsem ale napsala a od té doby jsme v kontaktu a je to lepší, než kdy dřív. Dokonce za mnou byla i v nemocnici, a tak jsme se po XY letech opět setkaly. Na jiném místě, než bych si přála, ve stavu, ve kterém jsem si nebyla jistá, zda chci, aby mě viděla. 

Ale víte co? Ani jedno ji neodradilo a nadále ten kontakt trvá a jedna druhou obdivujeme za to, co jsme za ta léta dokázaly se svými životy udělat (i když já moc nevím, co by zrovna na mém životě byla k obdivu) a taky se vzájemně podporujeme.

A přišlo oddělování
Z té druhé sorty, z toho plevelu, vzešlo pár lidí, u nichž jsem pochopila, že žádat je o pomoc nebo podporu je vlastně úplně zbytečné, marné, hloupé, protože oni tady pro mě nikdy nebudou, ačkoliv já jsem tu pro ně mnohokrát byla. 

Asi se zhroutím víc, než jsem
Jedna (ne)kamarádka si mě dokonce zablokovala na všech sítích. Jo, to fakt zamrzí u někoho, kdo, ač pozván, nepřijde na vaši oslavu narozenin po XY letech, nepřijde vás podpořit na první, ani druhou vernisáž, nikdy za vámi nepřišel do nemocnice a ani nenapsal, když vám bylo zle, nebo jste právě byli v té nemocnici. Tenhle případ mi fakt žíly nerve. Už dávno jsem pochopila, jak to se slečnou je a že ona tu pro mě nikdy nebude, protože je natolik sebestředná, že i když jí zavolám, že jsem se rozešla s přítelem za dost vyhrocených okolností, tak začala mluvit o sobě. Jooo, fakt kámojda do nepohody, jen co je pravda. 

Tady už lítost byla...zase
U další jsem probrečela celou noc a litovala, že jsem kdy věřila, že mě někdy podrží, že je to člověk, kterému můžu říct o pomoc, ale bohužel. Nestála jsem ani za to, aby zvedla telefon a třeba deset minut si se mnou jen popovídala o tom, co je nového a abych měla komu říct, že se cítím mizerně. 

Sama na to nejsem
Je tu ale řada lidí, takových, kterým můžu kdykoliv zavolat a říct: "Hele, je mi fakt blbě, potřebuju si promluvit..." Počínaje maminkou, přes bývalého přítele (Božského), až po kamarády a kamarádky ze základky nebo z Bambulárny. 

Že by vesmír?
Moje terapeutka říká, že to vesmír vždycky umí dobře zařídit. Že nám ukáže, co je pravda a taky že nám někoho ze života vezme a někým jiným ho nahradí.

Nepovažuju Adélku za náhradu, ale souhlasím, že se mi vrátila do života v pravou chvíli. A toho si cením a za to děkuju Vesmíru, Bohu, Matce přírodě nebo Neptunovi, to už je vlastně jedno komu, kdo přesně to má na svědomí. Důležité pro mne je, že se vrátila a jsem za to ráda. 

S láskou Vaše
Helli s otevřenýma očima