Chystáte vernisáž svých obrazů, dokonce na velmi populárním místě v Hradci a říkáte si, že dorazí tak 10 - 12 lidí, z toho 5 je vaše rodina. Blíží se začátek vernisáže, nervozita stoupá, nikdo nejde. To bude propadák. Začnete pochybovat o sobě, o své tvorbě a říkat si, kdo by taky chodil koukat na takové patlaniny. A pak to přijde...
Překvapení? Rozhodně!
Na půl pátou přišlo hradecké trio MyTwo, úžasní muzikanti, kteří hrají instrumentálně melodie ze seriálů, filmů, ale i od světoznámých skupin. Strachovala jsem se, jaký to bude trapas, až přijdou na Náplavku a tam dorazí těch pár lidí. Na první vernisáž v ClubCafé Pessoa během covidu totiž přišlo asi 7 lidí. Počítala jsem s těmi dvanácti, a tak jsem jim slibovala, že přijde o pár lidí víc.
Jarek Plesar, muzikant, iniciátor MyTwo, fotograf, herec, zkrátka renesanční osobnost hradecké společnosti, Máca i Jakub se snažili mě uklidnit, neboť viděli, že se klepu jak drahý pes. Zčásti obavami, že bude prázdný prostor, zčásti trémou, že budu mluvit před lidmi do mikrofonu (v tom prostě nemám praxi).
Blížila se pátá a nešla ani ta moje rodina. To už jsem začínala mít fakt strach, že začneme pozdě a že to bude propadák. A pak to přišlo. Najednou se začaly objevovat známé tváře, jedna za druhou, nosili mi květiny a dárky, protože snad víc než já, považují takovou vernisáž za úspěch. Přišel dvanáctý, třináctý, dvacátý, třicátý...No, napočítala jsem 39 přátel, kamarádů, známých, kteří se přišli podívat na můj velký den. A mně jen padala čelist níž a níž.
Podpora
Je pro mě neuvěřitelné, kolik lidí přišlo, kolika lidem na mně záleží, kolik lidí se chtělo podívat na to, co dělám. Říkám si, že bych měla být nejšťastnější člověk na planetě Zemi, že mám takovou podporu, tolik přátel a kamarádů, kteří mě mají rádi, ačkoliv jsem taková, jaká jsem. Nebo možná právě proto.
Moc bych si přála, abych takovou dávku podpory dokázala dát i já sama sobě. Vždyť si představte, že přijela má rodina z Trutnova, přišla moje paní učitelka ze základní školy, a to už jsem 17 let pryč (nepočítejte to, jsem stará a dál to nebudeme pitvat, je mi pořád 30, ok!!!), ba dokonce mě čekalo překvapení večera - přijela moje rumunská sestřička Adelínka z Prahy, která mi to záměrně nedala vědět a prostě mě chtěla překvapit. No, to se jí opravdu povedlo, protože když jsem ji uviděla, málem jsem spodní čelistí stírala podlahu Náplavky.
Nervozita vyhrála
Celý večer byl naprosto fantastický. MyTwo jen pro mě zahráli melodii z Hry o trůny, kterou zbožňuju, a dojali mě tím tak, že jsem se musela jít schovat, aby nebylo vidět, že mám oči plné slz dojetí. Přítomní hosté byli nadšení z mého výběru kapely, což mě moc potěšilo, protože si myslím, že jsou opravdu famózní a mělo by se o nich mluvit víc a víc.
Co mě ovšem mrzí je to, že jsem nedokázala překonat svou trému, a díky tomu si vlastně ani nevzpomínám, co všechno jsem řekla, ale vím, co jsem zapomněla říct a že to byly nejméně 2/3 toho, co jsem měla připravené. Chtěla jsem mluvit o tom, co je hraniční porucha osobnosti a že se s tím dá žít, chtěla jsem mluvit o tom, kdy a jak se na ní u mě přišlo, chtěla jsem mluvit o své tvorbě, jak a kdy nejvíce maluji, co mě inspiruje a proč maluji právě to, co maluji.
Mám však štěstí, opět, protože vlastně všichni přítomní byli moji přátelé, a tak buď většinu těchto věcí vědí, nebo mi prostě dokáží odpustit, že jsem blekotala jedno přes druhé, jelikož bylo zřejmé, že mnou cloumá nervozita. A to je další věc, které si vážím, za kterou jsem vděčná - mám okolo sebe tolik lidí, kteří pro mě mají pochopení. Škoda jen, že si to sama kazím tím, že mi moje vnitřní p*ča, jak jsme ji pojmenovali s mou terapeutkou, našeptává, že si to nezasloužím...
Odhodlání
Ale víte co? Nakopli jste mě! Dnes nastupuji hospitalizaci a z posledních sil sbírám veškerou motivaci a naději, že tohle překonám. Že překonám svůj stav, že překonám své černé myšlenky, svou touhu po smrti, že překonám tu vnitřní mrchu, která mi našeptává, jak za nic nestojím. Musím. Ne, ne musím. Chci. CHCI to zvládnout a CHCI žít normálně, vídat se se svými přáteli, být jim na blízku a začít si život konečně užívat. A díky své rodině, svým přátelům, díky vám začínám znovu věřit, že to dokážu.
Ta cesta nebude snadná. Nebude krátká. Bude pořádně trnitá, bolavá, plná slz, bolesti, zoufalství, temnoty. Říká se, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. Já tvrdím, že cesta do nebe je dlážděná bolestí a utrpením, které musíme překonat.
Překonávejte své vnitřní démony a držte mi palce, ať to taky zvládnu.
S láskou Vaše
odhodlaná Helli
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥