Čeká mě měsíční hospitalizace

 Nervozita. Obavy. Naděje. Očekávání. Strach. Cizí prostředí. Cizí lidé. Nová komunita. 4 týdny pryč ze svého prostředí. 4 týdny mimo domov. 4 týdny sama, bez přátel, bez rodiny, bez Herberta. 

Zpráva
Dnes mi přišla dlouho očekávána zpráva od paní doktorky. Termín nástupu do Bohnic. Příští středu mě čeká vstup do nového prostředí. Cloumají se mnou různé pocity. Převládá však obava, jak mě nová komunita přijme. A taky naděje, že se mi povede posunout se zase o kus dál.

Účel splněn
Hospitalizace na hradeckém Áčku byl jen záchyt, abych si neublížila. I přesto, že to byl tak trochu fašistický kriminálek, tak svůj účel tato záchytná hospitalizace splnila. No, jinak už bych tu nic nikdy nenapsala. Pro některé z vás, mých věrných, by to třeba byla škoda. A tak jsem ráda, že jsem přežila své temné období. Ale venku z něho nejsem. Další pobyt v léčebně je nevyhnutelný.

Potřebuji ho
Tentokrát se ovšem jedná o terapeutický pobyt, kde mě, jak očekávám, čeká spousta práce na sobě. Spousta slz a bolesti, s níž se musím vyrovnat, abych konečně pochopila, přijala, smířila se a šla dál. Dál žít svůj život plný báječných lidí, úžasné rodiny, kterou miluju. Život plný zkoušek a strastí, ale také radosti a úspěchů, které zatím nedokážu sama vidět.

Co s sebou?
Kufr mám sbalený už pár dní. Teď jen znovu zkontrolovat, zda mám vše, co budu potřebovat, bez čeho se neobejdu. Kromě vlastního lejnofáče s obrázky a třemi sametovými vrstvami si beru oblečení do každého počasí, deník - bez toho nemůžu žít, protože v něm si třídím myšlenky, abych v hlavě neměla zas až takový chaos. Taky knížku, protože jako knihomol nemůžu nikam odjet bez knihy. Jen škoda, že už se mi do kufru nevejdou potřeby na malování a plátna. Ale skicovat si mohu do deníku a pak se třeba uvidí, zda něco zrealizuju na plátno, až se vrátím. No a taky tablet s internetem, abych s Vámi mohla zůstat v kontaktu. Prostě STAY IN CONTACT, jak říká moje drahá Cseni. 

Napětí
Rozhodnopádně je to vstup do neznáma. Nevím, co čekat. Od komunity, od personálu, od ubytka...Mezi námi hraničáři se říká, že hradecké Céčko je grandhotel, tak uvidíme, co Bohnice. Četla jsem pár recenzí, které byly dost děsivé, ale MOJE TERAPEUTKA ŘÍKÁ, že terapeutické oddělení je tam dobré a že neprojdu přes tamní záchyt, a tak se nemám čeho bát. 
Přesto se mě obavy drží. Stejně jako naděje. Naděje v lepší zítřky. V plnohodnotný život bez alkoholových recidiv, bez těžkých depresí, bez zoufalství nad svou neschopností a ubohostí, které často prožívám. Tak uvidíme...

S láskou Vaše
napnutá Helli