Opět téměř na dně

Jaké to je, když se člověku hroutí svět? Když se otáčí vzhůru nohama? Když neví, kudy kam?  Kdy to včas poznat? Jak to zastavit? Co dělat, když se to podcení?

 Zvyknu si někdy?
Je to zvláštní. Celý život se mi občas otáčí o 180° a já si na to ne a ne zvyknout. Dokonce ani když už dva roky vím, čím se to děje. Jinými slovy, že nejsem úplně debil, ale prostě jen člověk, který má trochu složitější život, protože ho žije s hraniční poruchou osobnosti. 

Je to plíživá zmije
Po čase se mě opět snaží převálcovat ta zmije, kterou celý svět zná pod názvem DEPRESE. Zoubky, drápky se jí snažím vzdorovat, ale sama nemám tušení, jak vlastně tak snadno přišla a ovládla můj svět. Už přes dva roky se léčím, chodím pravidelně na terapie, dokonce mám za sebou i nějaké hospitalizace, a přesto pořád nedokážu odhadnout, kdy je to jen propad na pár dní a kdy se v mé duši začíná roztahovat slečna D. 

Únava
Nikdo si nedokáže představit, tedy z lidí, kteří žijí bez věčného strašáka svůdné slečny Deprese, jak únavný život to je. Jak strašně jsem sama ze sebe unavená a s chutí bych to už všechno skončila. Pomalu, ale velmi jistě ztrácím veškerou motivaci i vůli k žití. Ono taky není snadné žít, a přitom být denně ve válce. Ještě k tomu sám se sebou. Vím, že pár bitev už jsem vyhrála. Ale to pořád ještě nezaručuje, že vyhraju i válku. 

Moje terapeutka  mi říká, že mě vidí jako Xenu, princeznu bojovnici. Když to řekla prvně, chtělo se mi brečet, protože já se tak nevidím. Snažím se se tak vidět, ale jak říkám...vyhrávám bitvy, ale bojím se války. A teď si přijdu, že klid zbraní je minulostí a všechny moje části jsou v plné polní. 

Bohužel už musí být unavení z mých stavů i mí blízcí. Někdy mám pocit, že mi příliš nerozumí. Snažím se v depresi naplňovat svůj život různými podněty ve společnosti kamarádů a lidí, kteří jsou mi blízcí, zejména pak těch, kteří mají sami zkušenost s duševním onemocněním, a tak mi rozumí a jsou mi oporou v momentech, kdy jsem zdrcená z nějakého neúspěchu. Ale už mám dojem, že to okolí prostě obtěžuju svými stavy, kdy potřebuju podporu a pomoc, o kterou si vlastně ani nedokážu říct. Faktem je, že věta "To zas bude dobrý," mi příliš nepomáhá, ale sama netuším, co by měli říct, abych nebrečela a neměla pocit, že je obtěžuju. 

Hospitalizace
Nyní opět čekám na hospitalizaci. Štve mě, že díky tomu zkomplikuju lidem život. Své rodině nebo v práci. Ale bez hospitalizace se momentálně neobejdu. Potřebuju intenzivní terapii. Potřebuju dohled. Potřebuju prostředí, které je bezpečné. Potřebuju vypadnout ze svého prostředí. Je to komplikace, ale jsem momentálně ve stavu, kdy mi nic jiného nemůže pomoct, a tak upírám zbylou naději k životu právě na hospitalizaci. 

Moje terapeutka tvrdí, že jestli tohle přežiju, tak mě to posune dál, protože je to teď moc špatný a jestli to zvládnu, dodá mi to sílu do budoucna. Jen vyčkat, až pro mě konečně bude někde místo. Snad se najde brzy. Už nemám tolik sil vzdorovat. Snažím se, ale přestávám sama sobě věřit.

S láskou Vaše
vyčerpaná Helly