Dávám si věci do pořádku

Je to tady zase. Slečna deprese se opět rozhodla okupovat právě mojí hlavu. Není mi dobře. Snažím se sama sebe přesvědčovat, že jde jen o propad, který zase přejde. Jenže to si říkám vždycky a občas to prostě neodhadnu. A tak teď čekám na další hospitalizaci. Jenže černé myšlenky mi hlavou běží takřka nepřetržitě. 

Věci v cajku
Onehdy jsem objevila komentář na blogu od dávné kamarádky, s níž jsme se dost rozkmotřily. Vlastně kvůli ničemu bylo velké drama, padala velká slova a byl konec jednoho přátelství. Když jsem zaregistrovala ten komentář, přešla jsem ho s tím, že se slečna umoudřila. Jenže s tím, co se mi teď honí hlavou, jsem se rozhodla dát si věci do pořádku. 

Navíc jsem narazila na její rozhovor pro Blesk.cz, kde popisovala, co se jí dělo v době, kdy jsme se právě rozhádaly, a tak jsem se rozhodla napsat. Bez naděje na odpověď jsem vyjádřila svou účast i radost z jejího úspěchu, která je upřímná. 

Odpověď přišla záhy

K mému překvapení odpověděla a psaly jsme si několik hodin. A obě došly k závěru, že jsme se zkrátka potkaly ve špatnou dobu, kdy jsme měly problémy se sebou, ale neuměly je pojmenovat, natož pak řešit.

Nechtěla jsem žit s pocitem, že existuje další člověk, který mě nenávidí. A dozvěděla jsem se, že ona žádnou nenávist necítí, stejně jako já. 

Boj
Snažím se se svými černými myšlenkami bojovat, nenechat je zvítězit, ale zároveň chci mít věci v pořádku. Tak nějak pro jistotu. Moje terapeutka tvrdí, že jsem bojovnice. Že ve mně vidí Xenu. Já bych si to přála vidět taky, ale nedaří se. Přesto se snažím bojovat a tou Xenou, nebo v mém vysněném světě spíš Buffy, přemožitelkou upírů, být. Tak midržte palce. Už zase...

S láskou,
Helly