A přišel nástup

Čekání na hospitalizaci nikdy není příjemné. Člověk už mele z posledního a doufá, že ho konečně někdo zachrání. Jenže když je záchrana v nedohlednu, tak se propadá do čím dál horších stavů. Až jednoho dne zavolá paní doktorka a řekne tu nešťastně šťastnou zprávu. 

Už mám termín
Tak to konečně přišlo. Před několika minutami mi volala paní doktorka, aby mi sdělila, že mám o víkendu stabilizační nástup na hradecké polouzavřené oddělení, kde bych měla být hlídaná a měla mít možnost se hodit do klidu.

Mám z toho trochu strach. Na jednu stranu jsem ráda, že se konečně něco děje. Na stranu druhou si vyčítám, jak komplikuju život rodičům, kteří se mi starají o Herberta a Arnošta. A taky co tam budu celé dny dělat. Spát, kouřit, snad se mi bude dařit číst. Nevím. 

A pak zase čekání
No, a budu doufat, že se pro mne uvolní místo v Olomouci, nebo alespoň v Praze. Kéž by. Ale konečně cítím, že dělám správné rozhodnutí. Sice volám o pomoc za minutu dvanáct, ale aspoň ne minutu po dvanácté. 

Hnout se z místa
Jen doufám, že terapie bude stejně dobrá, jakou mám se svou terapeutkou. Ta mě za pár měsíců dokázala posunout o tolik, že se mi o tom ani nesnilo. Jenže přišel čas na intenzivnější terapii, kterou mi bohužel nemůže zajistit. A jak se zdá, neobejdu se bez ní. Možná bych se bez ní nedokázala z té propasti vyhrabat. 

Odhodlání
Sbírám zbytky sil, zbytky naděje a veškerou motivaci, která mi zůstala. A zabojuju. Nechci se tím nechat pohltit. Nechci už žít s tím, že se cítím uvnitř mrtvá. Chci se zase radovat z maličkostí. Chci být veselá. Chci prostě jen obyčejně žít. Jako každý jiný...

S láskou Vaše
doufající Helli