Závist je jedna z vlastností, kterou disponujeme všichni, ať už si to chceme přiznat nebo ne. Jenže už je na každém z nás, jak s touto vlastností nakládáme - v tom je kouzlo našeho svobodného rozhodování, toho, jací doopravdy jsme.
Já jsem nikdy nepatřila mezi nejhezčí holky v kolektivu a ke své smůle jsem nikdy nebyla ani nejostřejší pastelka v penále. Vždycky jsem byla obyčejná, v tomto ohledu zcela průměrná holka. Dlouhá léta jsem ale nedokázala vidět ani svou průměrnost a byla jsem spíš přesvědčená o své neskonalé podprůměrnosti. Nepřipadala jsem si ani chytrá, ani hezká, ani zajímavá, zkrátka jsem měla sebevědomí kdesi na bodu mrazu, ne-li dokonce hluboko pod nulou.
Posledních pár let se snažím na svém sebevědomí pracovat. Stále se vnímám podstatně kritičtěji, než bych mohla. Když mi má terapeutka řekla, že mě vnímá jako "velmi krásnou ženu", tak jsem se jí v tom křesle málem rozbrečela. Ale ano, jsem na tom líp, než v 17 letech, kdy jsme si na hodině psychologie měly vypsat své kladné stránky a co se nám na nás líbí. Byla jsem jediná, komu zůstal na lavici nepopsaný list papíru. Od té doby jsem udělala opravdu obrovský kus práce. Ale občas se stane, že mi ji někdo hatí.
Za celý život jsem nenosila kraťasy, protože jsem byla přesvědčená, že mám příliš nechutné nohy na to, abych je mohla ukázat. Teprve před asi třemi lety jsem se naštvala a jedny si koupila. Když jsem v nich vyjela s kamarádkou na výlet na Kuks a nikdo, kdo mě viděl, tak se nepozvracel, ba dokonce ani pohoršeně nekoukal na moje nohy, usoudila jsem, že to asi nebude tak zlé. A tak jsem si od té doby nakoupila asi tak třicatery kraťasy a hrdě je nosím. Můj vnitřní kritik ovšem hrdě pracuje, takže dobré patery raději nenosím, jelikož mi připadá, že v těch opravdu nevypadám úplně nejlépe.
Minulý pátek jsme se chystali na party, tak jsem si vzala jedny z těch, které mi perfektně sedí a cítím se v nich hezky a pohodlně. Bohužel, u vedlejšího stolu seděla jedna zamindrákovaná paní, která střídá pátek co pátek dvoje černé šaty (asi jiné nemá) se svou slepičí suitou, a ty mě začaly pomlouvat, jak mám neúměrně vysoké sebevědomí, jak jsou ty kraťasy nejmíň o číslo menší, než bych potřebovala (aha, proto k nim potřebuju pásek, jinak mi padají) a podobně.
Upřímně? V první chvíli mě to naštvalo, takže mi cukal horní ret, až jsem připomínala Rockyho, ale moje terapeutka mě uklidnila, že to je v pohodě, pokud jsem na ně nevystartovala s pěstí v pozoru. A taky mě uklidnila, že jsem jim s největší pravděpodobností jen zrcadlila něco, co jim samotným na sobě vadí. Že vlastně vůbec nešlo o mě, ale o jejich mindráčky a závist.
I já závidím. Samozřejmě. Závidím svým kamarádkám, že jsou mnohem štíhlejší a krásnější, že mají daleko větší sexappeal, nepotřebují nosit brýle, mohou nakupovat kdekoliv, protože XS a S velikosti mají všude. Jenže nezávidím podle. Naopak tu závist přetavuji v to, že jim řeknu, jak jim to sluší, jak jsou krásné. A to je právě to. Jestli člověk svou závist přetaví v léčení si vlastních mindráků, nebo právě v to, že je schopen nahlas vyslovit, co si skutečně myslí.
Ten večer mi pak zachránila jedna známá na té party, která za mnou přišla a pravila: "Ty můro jedna, tobě to ale tak zatraceně sluší!" A to je to, o čem mluvím. Samozřejmě, že všichni soudíme lidi kolem nás. Žijeme ve společnosti, ve které to tak funguje. Ale jde o to, zda si dovedu svou emoci vysvětlit a pracovat s ní, nebo jsem prostě jen zamindrákovaná slepice, která nemá ve svém životě nic zajímavějšího, než pomlouvat ostatní. :-)
Co mě však tahle lekce naučila o sobě? Že jsem sice byla zamindrákovaná holka, ale nyní, i s některými přetrvávajícími mindráky, se ze mě stal někdo, kdo dokáže alespoň některým svým emocím porozumět a pracovat s nimi tak, aby neměl potřebu ubližovat.
Dneska jdu do stejného podniku večer posedět s kamarádkou...a beru si na sebe minisukni!
Mějte se rádi takoví, jací jste a nedělejte si nic z těch, kdo jsou emočně zabrždění!
S láskou,
Helly
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥