Nikdy nezapomínat

 Vzpomínám si, že už kdysi na základce, někdy v šesté nebo sedmé třídě, se nás naše češtinářka ptala na náš oblíbený citát. A já si vybrala tento: "Všímej si lidí, když jdeš nahoru, nikdy nevíš, koho potkáš, až budeš padat dolů." Kromě toho, že jsem byla dost vyspělá na svůj věk (no jasně, musela jsem se pochválit, že jo), tak si ten citát pořád pamatuju a pořád s ním souzním.

Mám štěstí, že mám kolem sebe rodinu a přátele, kteří mě podporují. Třeba tenhle blog. Vážím si každého komentáře, sdílení i toho, když si někdo přečte nový článek. Třeba taková Anetka je moje nejvěrnější čtenářka - té snad za ty roky neutekl jediný článek! Dokonce moje kamarádka Kristýnka, která snad nečetla ani povinnou literaturu na základce, čte moje články s železnou pravidelností, i když někdy trpí u jejich rozsahu. I kvůli ní se tedy pokusím být stručná. 

Nikdy nezapomínám na ty, kteří mi lajkují články, kdo mě přišel podpořit na mou první vernisáž, kdo se mě pravidelně ptá, jak jsem na tom s knížkou, nebo s učením se na kytaru. A myslím si, že by to tak mělo být. Jasně, kdybych sama nechtěla, žádná výstava by se nekonala a blog by se sám taky nepsal. Ale jste to právě vy, kdo se mě ptáte na moje obrazy, kdo se ptáte, jak jsem na tom s knihou, kdo mě pohání vpřed. Jste mým hnacím motorem a já si toho nesmírně cením.

Snažím se proto být i já takovou podporou ostatním, když vidím, že si chtějí jít za svými sny. Zrovna pracujeme s kamarádkou spisovatelkou na projektu Dílny tvůrčího psaní, kde bychom chtěly společně podpořit mladé talenty, aby psaly a třeba i zkoušely soutěže nebo vydavatelství. Jak se říká: Přej a bude Ti přáno. 

Ne vždy to tak ale platí. Už delší dobu se ve mně trochu hromadí takový pocit zklamání. Jednu blízkou osobu jsem se snažila podporovat a skutečně dosáhla úspěchu. Toho úspěchu dosáhla především svým odhodláním a svou pílí. Nicméně jsem tak trochu očekávala, a to byla chyba, že i ona bude podporovat mě v tom, co dělám. Není tomu tak. Vybírá si jiné. Na to má, pochopitelně, své právo. O to se v žádném případě nepřu. 

Nicméně si připadám tak trochu zrazená a všechna ta krásná slova o přátelství mi s ohledem na tuto nepodporu a s ohledem na nulový kontakt připadají úžasně prázdná. A mám trochu pocit, že jsem zase jen sedla někomu na lep. Že jsem byla dobrá, když nebyl nikdo jiný, byla jsem dobrá, když jsem se snažila být oporou a podporou, a pak - když přišel zasloužený úspěch, už jsem jaksi nikdo. Neviditelná. 

Samozřejmě, že z toho i já cítím svou vlastní chybu - přílišné očekávání. Na druhou stranu si myslím, že mám i to právo být tak nějak zklamaná. Ne proto, že mi nevyjadřuje stejnou dávku podpory, respektive že žádná podpora nepřichází, ale spíš to, jak snadno jsem se stala minulostí, a to bez ohledu na to, co padalo za velká slova, sliby. Každý svůj úspěch zkrátka neustojí....pro mne z toho plyne poučení - nikdy nezapomenout na ty, kdo tu pro mne byl a kdo viděl smysl v tom, co dělám, když jsem byla nikdo. 

Díky vám všem, kdo jste v tom se mnou, moc si toho cením! 💖💕

xoxo
Hella