Moji rodiče jsou tím důvodem, proč jsem ještě naživu. Když mi bylo nejhůř, byli oni to jediné, co mě drželo od toho posledního kroku. Vždy tu pro mě totiž byli a já tu jsem pro ně. A vím, že jednoho dne mě budou potřebovat tak, jako jsem je celý život potřebovala já, a já jsem připravená jim vrátit veškerou jejich lásku a péči. Mám štěstí, protože mám ty nejlepší rodiče na světě. Za ně bych i dýchala. O to horší pro mne byla noc ze čtvrtka na pátek minulý týden...
Dopoledne mi taťka volal do práce, že maminku odvezl do nemocnice s několik dní trvajícími vysokými horečkami. Okamžitě jsem dostala strach. A už v práci mě sundal disociativní záchvat. Z něj jsem se ale vcelku rychle otřepala a řešila, co je potřeba zařídit.
Vezla jsem mamce do nemocnice pár věcí, ale kvůli covidu mě za ní nepustili, což mi příliš nepřidalo na mých obavách o ní. A tak jsme si ještě zatelefonovaly. Aspoň. Jenže co čert nechtěl, navečer už se mi maminka neozvala. Neodpověděla ani na zprávu. A to vždycky odpovídá, nebo spíš hned volá, jakmile napíšu. Tentokrát však ne. Myslela jsem, že spí...jenže pak jsem měla čím dál tím divnější pocit a strach se stupňoval.
Později večer už mi to nedalo a zavolala jsem přímo na oddělení, kde jsem zastihla paní doktorku, která mi sdělila, že se moje maminka k večeru rapidně zhoršila a museli jí dát kyslík. Na otázku, zda je mimo ohrožení života, mi bylo řečeno, že to mi bohužel v tuto chvíli nemůže zaručit.
Horší noc jsem v životě nezažila. Takový strach a obavy. Jsem typická panikářka, takže mi v hlavě automaticky začaly naskakovat ty nejčernější scénáře a ustavičně jsem kontrolovala telefon, zda nevolal někdo z nemocnice, zatímco jsem si odskočila na toaletu nebo na cigaretu, kterých jsem tu noc vyhulila vcelku dost. Před půlnocí jsem usnula, ale od jedné hodiny jsem byla co chvíli vzhůru, pořád kontrolovala mobil a nemohla dospat rána, kdy budu moct zavolat znovu na oddělení, abych se zeptala, jak na tom maminka je.
V 7 ráno jsem tam, bohužel, zastihla jen sestřičku, která mi sdělila, že tam ještě není nikdo z doktorů a ona mi nic nesmí říct. Že si mám zavolat po osmé hodině. A tak jsem do osmi trnula hrůzou. Jenže v 8 mi bylo řečeno, že je doktor pro změnu na vizitě a mám tedy volat až po desáté hodině. Věřte mi, že ty dvě hodiny byly zcela nekonečné. Padla desátá a už jsem žhavila drát. Obsazeno. Čekala jsem dalších deset minut, než jsem se konečně dovolala maminčinu ošetřujícímu lékaři, který mi vysvětloval, že maminka už je na tom lépe, že už je bez kyslíku, jen dostala dvě transfúze krve, je covid negativní, širokospektrální antibiotika, která hned nasadily, zabírají, protože hodnoty se zlepšují.
Neumíte si představit, jak strašně se mi ulevilo a hned jsem volala mamince. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná, že ji slyším, i když zněla strašně unaveně, vyčerpaně. Tolik jsem se bála, že ji ztratím. Myslím si, že jsem se takhle moc bála jen dvakrát. Když mi maminka nezvedala telefon a já věděla, že jí je zle. To bylo před 4 lety, kdy měla na mále. A když byl taťka v listopadu na operaci.
Vím, že se mnou rodiče nebudou do konce mého života, přesto je pro mne zatím naprosto nepředstavitelné, že by se s nimi mohlo něco stát. Tolik je potřebuju, že nevím, co bych si bez nich počala. Onehdy jsem si totiž uvědomila, že mi pořád nedochází, že už nejsou nejmladší. Tak, jak si jen těžko připouštím svůj věk a nedokážu se s ním smířit, stejně tak se neumím smířit s tím, že i oni stárnou a jsou nemocní.
Nemůžu se dočkat, až bude mamce zase natolik dobře, aby mě sprdla za to, že ponocuju nebo že jsem se opila mimo středu a pátek.
Přátelé, važte si každého okamžiku se svými rodiči, protože nikdy nevíte, co se může stát!
Mami, tati, miluju vás! 💖
Hella
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥