Dva měsíce v blázinci. To nedám, říkala jsem si první den, co jsem to tu viděla. Myslela jsem si, že nedám ani týden. Nakonec tomu okolnosti chtěly jinak a po měsíci pojedu domů. Musím. Ale líto mi to není, i když jsem tu poznala báječné lidi.
První týden tady byl jakž takž snesitelný. Následovaly dva týdny totálního mordoru, kdy jsem noc co noc uvažovala, zda mi bude trest prominut na základě náhlého pominutí smyslů, protože jsem měla nezadržitelnou chuť přizabít svou spolubydlící. Pořád mluvila. Navíc o ničem. Peklo.
Mezitím jsem tu ale poznala partu fajn lidí, se kterými byl pobyt tady podstatně snesitelnější. A když mě přesunuli do dolního patra, k mým holkám na pokoj, dovedla jsem si vcelku snadno představit, že se sem dokážu po vernisáži vrátit na další měsíc.
Bohužel a bohudík, tatínek musí na operaci a mamka se sama nezvládne starat sama o obě moje zvířata. Herbie je totiž divoch a mamka špatně chodí kvůli poslednímu stadiu artrózy. Ať chci, nebo ne, musím domů natrvalo.
Mrzí mě to kvůli holkám, protože se tady vzájemně dost držíme nad vodou, společně se zasmějeme, zanadáváme si. Ale vzhledem k tomu, jací lidé tu jinak jsou a jak mi lezou na nervy, tak musím pryč. Obzvlášť kvůli jedné slečně, která se o mně vyjádřila, že vypadám jako kurva.
Poprvé v životě jsem se za sebe dokázala postavit a šla si to s ní vyřídit. Dobře, možná jsem jí nemusela slibovat, že bude jíst trubičkou, pokud o mně ještě někdy něco podobného řekne, ale na druhou stranu, proč by mi kdekdo měl kálet na hlavu, že ano?
Takže je jasné, že už to tady fakt nedám, protože se ve mně probouzí agresivní geny. Tak ještě tři dny a hurá domů. Do mého útulného bytečku, za maminkou a tatínkem, za Herbíčkem a Arnoštkem a v neposlední řadě za mou láskou. Protože ten mě přijede podpořit na mou vernisáž a strávíme spolu celý víkend 💗
Tak mi držte palce, ať už to tady ty poslední dny přežiju...
xoxo
Hella
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥