Možná už jste někdy použili větu: "Mám depku." Ale jen někteří z vás opravdu zažili tu pravou depresi. Mám dokonce pár známých a přátel, kteří jsou hodně alergičtí na to, když někdo právě tu větu "Mám depku," použije, aniž by kdy skutečnou depresi zažil. Já to tak radikálně nevnímám, i když vím velmi dobře, co to znamená žít život v depresích.
Celý život se důvěrně známe
Už od dětství jsem zažívala stavy melancholie, asi jako občas každý. Ale když mi bylo 16, přišla na mě první opravdová deprese. Bohužel to vidím až zpětně. Tenkrát jsem si právě říkala to oblíbené "Mám jen depku," aniž bych tomu přikládala větší váhu. Nějak se mi nechtělo věřit, že bych tu opravdovou depresi mohla mít. A čím hůř mi bylo, tím víc jsem se smála, aby nikdo moc neviděl, že vážně nejsem v pohodě. Ten stav trval několik měsíců. Pak se to zlepšilo, ale po čase se zase připlížily ty lepkavé stavy deprese a já zase nasazovala svou masku.
Tehdy poprvé jsem měla do detailu naplánovanou svou sebevraždu. Dokonce jsem měla napsané i dopisy na rozloučenou pro mé rodiče a třídní učitelku. Ani to mě nedonutilo situaci řešit, nebo o tom aspoň říct našim. Nevím, čeho jsem se bála. Přiznat, že mám problém? Přiznat to hlavně sama sobě? Nebo snad obavy, že by mě nikdo nebral vážně a všichni by to považovali jen za pokus být zajímavá? Nevím, proč přesně, ale mlčela jsem.
Pak se v mém životě střídaly etapy, kdy jsem byla až nekontrolovatelně vysmátá, spokojená, happy jak dva grepy se stavy naprosté beznaděje, zoufalství, totální nepohody, strachu, obav, pochybností. Někdy se ty polohy dokázaly střídat i v rámci jednoho dne, čemuž už jsem sama vůbec nerozuměla. A i proto jsem se pořád snažila působit na ostatní, že jsem OK. Chtěla jsem být radši ta šíleně vysmátá holka, která lidem leze na nervy svým stupidním smíchem, než holka, o které se říká, že je depresivní. Bohužel to tak mám dodnes.
Zase jsem se rozbila
Hrozně dlouho se snažím vydržet, vydržet, vydržet. Jenže už mi pomalu dochází (no, to fakt brzo, holka, pogratuluj si), že nejsem stroj a pokud, tak ale porouchaný a ta porucha se občas projeví. Jsem zkrátka tak trochu rozbitá.
Už zase jsem rozbitá. A nějak to nemůžu přijmout. Zase jsem zalezlá doma a nutím se chodit ven, aby se mi nerozjela agorafobie. Nutím se vídat se s kamarády, abych se neutápěla ve vlastních splínech, pro které nemám ani pořádné opodstatnění, než jen větu, že "jsem zase zklamala...hlavně sama sebe."
Moje báječná maminka mi každé ráno píše na dobré ráno a píše mi, že jsem statečná. A mně se pokaždé chce strašně křičet, že nejsem. I když sama tvrdím, že ostatní, kdo žijí s depresemi jsou stateční bojovníci, o sobě si to zkrátka myslet nedokážu. Sama pro sebe jsem zklamáním. Ať udělám, co udělám.
Bezvýchodnost
Nic mi nevychází tak, jak bych si přála a když mi něco vyjde, je to draze vykoupeno mou emoční labilitou. Sama pro sebe nejsem dost dobrá a nejsmutnější na tom je, že ani, když se zahledím do budoucnosti, nevidím takřka žádná pozitiva, ale spíš onu studenou beznaděj, táhlé zoufalství, dusivé pocity prázdnoty.
Buď nemůžu spát, jako třeba právě teď, nebo bych naopak prospala celou noc a celý den a pořád se cítím vyčerpaně. Život na hraně může mít i svá pozitiva, ale pravdou je, že je teď nějak nedokážu vidět. Momentálně jsem na hraně provinění a pocitů obav a strachu, kdy nevím, co se bude dít, když ulehám do postele a už vůbec netuším, jaký budu mít den, když ráno otevřu oči. Sama netuším, jestli se dokážu přesvědčit, abych vstala z postele a splnila, co jsem slíbila, nebo pohřbím plány na daný den budu spát jak medvěd Brtník.
Přála bych si být jako ostatní
Možná vám to zní směšně, když píšu o tom, jak dokážu prospat celý den, ale asi nemáte tušení, jak je takový život vyčerpávající. A nebaví mě to. Nebaví mě cítit se pořád na hovno. Nebaví mě přemýšlet o smrti, coby jediné možné cesty k vysvobození. Chci normálně, jako každý jiný, chodit do práce, fungovat na 100 %, bavit se na 100 %. Žít!
Racionalizuju
Vím, že to, co momentálně prožívám, je přechodný stav, který zase přejde. Je způsobený i biologicky, protože deprese má svůj původ mimo jiné i v biochemii (nebo prostě v chemii, co máme všichni v mozku), dlouhodobém stresu, který jsem si opět nechtěla připouštět a svůj podíl na tom má i ta mrcha, HPO, která tvoří část mé osobnosti. Jenže ty stavy se za poslední roky natolik zhoršily, že mám strach, že to nikdy nebude lepší. A ono asi vážně nebude. Je to hlavně o přístupu. Mém vlastním přístupu. Ale jak změnit to, abych dokázala přijímat něco, co na sobě nejvíc nenávidím? Jak přijmout stavy, které mě vyřazují z normálního života?
Pořád se snažím myslet na to, co mi řekla moje doktorka, že jsem výjimečná hraničářka, protože na rozdíl od jiných jejích pacientek dokážu navenek kontrolovat svoje emoce. Jenže k čemu to je, když je pak nedokážu vyfiltrovat, hromadím je v sobě, až mi z toho přeskočí?
Odrazový můstek jsou léky
Kéž by existovaly nějaké pilulky štěstí, které by si člověk v těchhle chvílích mohl zobnout a dostal se do nějakého normálu. Léků sice baštím hrsti, ale v nemocnici jsem snad stokrát slyšela, že tvoří tak 30 % léčby, že je to jen základ, jak stabilizovat pacienta, aby na sobě mohl pracovat. A já pracuju. Chodím na terapie, arteterapii, snažím se vzdělávat, dokonce si kupuju ty stupidní sebekoučovací knížky, které mají čtenářům přinést lék na spokojenější život, na štěstí, vyrovnanost a všechny tyhle nesmysly.
Jenže mám pocit, jako kdyby nic z toho nepomáhalo a já si pořád jen říkám: Kdy už to skončí? Kdy už budu zase aspoň trochu normální? Kdy mi bude konečně líp? Říkám si, že to chce čas. Že na zlomenou nohu by mi taky nikdo neřekl, že to mám rozchodit, jak s oblibou říká moje terapeutka. Jenže ta noha časem sroste a zase člověk může běhat (nebo aspoň chodit). Moje psychika nestačí ani srůst a už zase praská jak větvička.
Buďte obezřetní k svému okolí
Co tím chci vlastně říct? Pokud máte ve svém okolí někoho, jehož psychika je křehčí než porcelán, neříkejte mu, ať to hodí za hlavu. Ono to totiž takhle nefunguje. Zeptejte se ho, co pro něho můžete udělat. Zeptejte se, zda si chce promluvit, a zkuste ho vážně poslouchat. On totiž už ten pocit, že máte s kým o tom mluvit, je k nezaplacení a může pomoct. Já naštěstí ty lidi kolem sebe mám. Mám rodinu a přátele, o nichž vím, že tu pro mě jsou. A to je taky to jediné, co mě drží při životě. Doslova.
xoxo
Hella
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥