Čeká mě hospitalizace...už zase!

Čeká mě další hospitalizace. Tentokrát v Žamberku, protože v Hradci už mě nechtějí. Jsem fakt případ. Pravda, důvod, proč mě v Hradci nechtějí je ještě jiný, trochu hlubší, ale o tom psát nechci. Udělala jsem chybu, nechala se využít a teď za to holt pikám. Co ale čekám od této hospitalizace? Co vlastně potřebuju?

Nový začátek?

Čeká mě nové prostředí, noví lidé. Možná jiný způsob terapie. Jsem plná obav, očekávání, naděje. Momentálně pro mne vlastně není moc snadné přijít ani na to, co vlastně potřebuju. Asi zase najet na nějaký režim. Získat možnost, jak nemyslet pořád na to, že nechci žít. Že na to nemám sílu. 

Kde ji hledat?
Všichni kolem mi říkají, že tu sílu v sobě mám, jen ji teď musím najít. Tvrdí to moje úžasná maminka, tvrdí to moje psychiatrička, terapeutka i arteterapeutka, která tu sílu vidí i v mých malbách. Ale jak ji najít? Když všude kolem mě je temnota, v níž nevidím jediné světýlko na konci tunelu.

Přecenila jsem se
Zčásti jsem na tom i vlastní vinou. Pila jsem. Pila jsem dost. Zase. Vypadla jsem z režimu a nedokázala ho sama obnovit. Semlela mě práce. Přecenila jsem se. Přecenila jsem svou odolnost vůči stresu, vůči nepravidelné pracovní době. Zčásti jsem to prostě já a moje součást - hraniční porucha. Před časem jsem byla doslova v mánii. Utrácela jsem, radovala se ze všeho, byla rozlítaná, nadšená. Moje doktorka tvrdí, že jsem žila v tu chvíli na dluh. No, a teď ho draze splácím. 

Pevné základy
Co tedy vlastně potřebuju? Asi najít správný balanc. Je mi jasné, že to jedna hospitalizace nezařídí. Ale chovám v sobě naději, že mě může nasměrovat. A já pak budu mít na čem stavět.

Tak mi držte palce, ať se to povede a nezboří se mi základy. Zase...

xoxo

Hella