Maska pohody

 Všichni nosíme masky. Ve škole, v práci, ve společnosti, na společenských událostech. Jen někteří z nás se s nimi sžívají natolik, že je postupně zabíjí. Vím to. Vím, že bych se své masky měla vzdát, ale strach, že mě pak lidé snáz odsoudí, je silnější, než mé odhodlání svou masku odložit.

Tehdy to začalo
Jako dítě jsem se naučila nosit masku. Usmívala jsem se, zpívala, snažila se být jako ostatní, ačkoliv jsem se uvnitř cítila sebehůř. Nechtěla jsem, aby ostatní děti věděli, že nemám tak idylické dětství jako oni. A má maska se mnou rostla. Čím hůř mi bylo, tím víc jsem se smála, vtipkovala, bavila ostatní. 

Snaha byla
Jednoho dne jsem už neměla sílu. Svou masku jsem odložila. Bylo to v době, kdy jsem našla sebe sama jako gotičku. Konečně jsem měla pocit, že někam patřím. Že je normální cítit se taky špatně. Být smutná nebo naštvaná na celý svět. Jenže moje okolí to příliš nepřijalo.

Nedivím se. Byl to obrat o sto osmdesát stupňů. Z blondýnky v růžovém jsem se stala černovláskou s výrazným make-upem, roztrhanými silonkami a černými sukněmi. A odložila jsem svou masku úsměvu a tvářila se přesně tak, jak jsem se cítila. 

Nebylo ale snadné čelit tomu nepochopení. Půlka lidí si myslela, že na sebe chci upozornit, dobrá půlka si asi myslela, že jsem se zbláznila. Jen stěží jsem vysvětlovala, že jsem to pořád já, jen skutečnější. Když mi došly síly bojovat s nepochopením, nasadila jsem znovu svou masku, odbarvila vlasy a stala se zase tou permanentně veselou slečnou.

Mou součástí
A tahle maska mi tak nějak přirostla k tváři. I když je mi mizerně, pořád se snažím být navenek veselá, milá, vstřícná, pohodová, laskavá k druhým, vtipná. Humor se stal mou zbraní v boji sama se sebou a za sebe. Jenže čím jsem starší, tím je to víc vyčerpávající. 

Mám strach odhalovat své pravé já, svou podstatu, svůj smutek. Mám obavy, že bych se zase setkala s nepochopením. S odsouzením. I bez gotického make-upu a specifického oblečení. Pořád se domnívám, že lidé nestojí o ty, kteří nejsou milí, vtipní, stále pozitivní. 

Pozitivní myšlení
Všude okolo nás to je, ta neskutečná masáž, že pozitivní přístup je alfa a omega, že ti život vrátí jen to, co mu dáš. Tak proč mně to nevrací? Usmívám se, směju, snažím se být laskavý, dobrý člověk a jak se mi to vrací? V podobě depresí. O kterých upřímně, vážně nedokážu ani mluvit, ale zase to podávám jako nejnovější vtip, co mě napadl. Haha, zase jsem se zbláznila. Haha, zase mě čeká hospitalizace. Haha, jsem magor a mám na to papír. Haha. 

Jenže ona to sranda není. Ať dělám, co dělám, vždycky tam spadnu zpátky. Lezu nahoru, už jsem skoro u vrcholu, říkám si, že teď už bude dobře a bum. Najednou spadnu zpátky a pořádně si přitom natluču zadek. A víte, co je na tom nejsmutnější? Že ani v tu chvíli nedokážu tu zatracenou masku servat a zařvat: Hey, světě, jsem fakt v prdeli a nedělám si z toho srandu. 

Kontrola
Pro mě samotnou je to ubíjející. Nedovedu si představit, jak ubíjející to musí být pro mou rodinu, která se chtě nechtě musí učit rozpoznávat ty drobné nuance, aby detekovali, že něco není v pořádku. Protože, ačkoliv to nedělám záměrně, nedokážu to ovládnout, i když se zeptají nebo upozorní, že se jim něco nezdá, tak moje maska je v pozoru a nutí mě říkat věci jako: Neeee, jen jsem unavená z práce. Neee, mám to pod kontrolou. Neee, to se ti zdá. 

Jenže já pod kontrolou nemám vůbec nic. To moje maska má kontrolu nade mnou a nenechá mě vylézt z ulity. Nenechá mě dýchat. Nenechá mě žít, ať se cítím jakkoliv. 

xoxo
Hella