Nejen hraničáři by neměli čekat...

Přílišná očekávání jsou zabijáci vztahů. Dokonce i přátelství. Je vlastně jedno, oč se jedná. Velkým očekáváním si sami připravujeme zklamání. Netvrdím, že je lepší od nikoho nic nečekat, i když vlastně je to tak, ale minimálně bychom neměli očekávat, že druhý se bude chovat tak, jako my, že bude cítit tak, jako my, že bude mít stejnou intuici, nápady, kreativitu...Jsme jedineční i v tom, že každý máme určité esence různých vlastností v různých poměrech. To je to, co nás dělá tak jedinečnými a čím se od sebe navzájem lišíme, i když jsme si v tom třeba podobní. 

Až na dřeň
Já jsem tak trochu vztahová extremistka. Když mám někoho ráda, na někom mi záleží, pak bych za něj byla schopná i dýchat. Rozdala bych se do poslední koruny, šla bych pro toho člověka až na kraj světa, udělala cokoliv, aby byl šťastný. Někdy to bývá až na škodu. 

Snažím se radit a doufám, že si druhý mou radu vezme k srdci. Ne, že bude žít podle mého diktátu, ale přestane dělat hlouposti, špatná rozhodnutí, zkrátka že se bude snažit žít s tím nadhledem zvenčí. Ale to přeci nejde. Ani já nežiju podle toho, co si o mně a mých rozhodnutích myslí druzí, jakkoliv jsou pro mě důležití. Žiju za sebe. A dělám chyby. 

Čekám totéž
Můj problém ale je, že očekávám od druhých, že se vůči mně budou chovat stejně, že jsem pro ně stejně důležitá. Ale zapomínám, že oni svou náklonnost vůči mně vyjadřují po svém. A to mě někdy zraňuje. Daleko víc, než když mi kamarádka řekne, že si myslí, že dělám špatné rozhodnutí. Tam totiž to rozhodnutí obvykle neměním, ale minimálně o něm začnu pochybovat. A hlavně je to tak podobné tomu, co znám u sebe, že to považuju automaticky za právě to vyjádření slov "mám tě rád".

Teď je ten správný čas
Protože mám pocit, že se právě teď v tuhle chvíli můj život ubírá tím správným směrem, asi i začínám víc přemýšlet o svém jednání. A daleko víc, ve světle čerstvých událostí, vidím své chyby v přátelství, které jsem vždy dělala a třeba se tak o přátele a jejich blízkost ochuzovala. 

Nezměním se. Vždy budu svým způsobem stejná. Stejně šílená. Jen bych si sama pro sebe přála být víc tolerantní vůči druhým. Méně očekávat, že budou mít některé věci jako já, a více respektovat jejich osobnost a vyjadřování lásky vůči mé osobě. 

Nechci pálit mosty
Už se nechci znovu ochudit o přátelství na měsíce a roky jen proto, že někdo nevycítí, že potřebuju pomoct, když si o ní nedokážu říct. Proto se snažím být víc upřímná a pravdivá. Pomalu zahazuji své masky a odhaluji své pravé já. 

I když zatím je to tak, že se tak trochu schovávám za diagnózu. Říkám na rovinu, že jsem hraničář, opět s naději, že to všichni budou chápat, ale zároveň sama sebe zkouším ubezpečovat v tom, že se za to můžu zkoušet schovávat, ale pro mnohé je to stejné, jako bych se schovávala za sklem. Vždycky uvidí spíš mě, ačkoli mi třeba nebudou rozumět tak, jak bych si přála, než nějaké číslo diagnózy, z kterého by chápali, proč jsem někdy taková a jindy onaká. 

Život je cesta plná změn
Taky se snažím učit chápat, že i vztahy se mění. A i to, co je krásný rituál, prostě jednoho dne pod nátlakem životních změn, zkrátka zmizí v propadlišti dějin a stane se z toho krásná vzpomínka. To ale ještě neznamená, že jeden takový rituál nemůže udělat místo jinému, třeba stejně krásnému. Stačí jen vidět a chtít vidět. A chtít být viděn. Neodmlčet se s pocitem zrady, ale žít vlastní život a přijmout, že i ty rituály mají svou expiraci a ze všech se jednou stanou vzpomínky. Protože nic netrvá věčně. A je to tak v pořádku. 

Jsou věci neměnné
Nikdy se u mě nezmění to, že tu pro své blízké budu a třeba bych se pro ně i rozkrájela. Jen se musím naučit chápat a víc vnímat, že mě třeba nemají o nic míň rádi, jen to vyjadřují jinak. Kytičkou pro radost, vlastnoručně vyrobeným šperkem, vtipnými historkami, kterými mě chtějí rozesmát, nebo třeba pozváním na svatbu a dopisem od srdce.

Co tím vším chci vlastně říct? Že je dobré neočekávat, ale být více otevřený a vnímavý k druhým. A taky si užívat každou vteřinu života s tím, na kom nám záleží, protože zítra už to může být jen vzpomínka. Tak ať se nám vryje pěkně hluboko do srdce. Nebo do tý želéovitý šedý hmoty. Nejen do feedu na instagram, kde ty vzpomínky stejně časem ztratí svůj lesk i atmosféru. To, co prožíváme, to v nás má zůstat. Tak žijme každou vteřinou našeho života.

xoxo
Hella💘