Žít s hraniční poruchou osobnosti je boj. Dennodenní boj. Pro ty, kteří o této poruše nic neví nebo jsou - zaplať pánbůh zdraví - je to nepředstavitelné. Nepochopitelné. A já se nedivím. Pořád na sebe hledím tak trochu zvenčí a sama sebe odmítám. Učím se to přijmout, učím se přijímat sebe sama, učím se to zvládat líp, než jsem to dělala celý svůj život, dokud jsem nevěděla, proč jsem někdy taková a jindy onaká. Jenže na to nejsou žádná skripta a není se z čeho učit. Snad proto nejsem zrovna premiant...
Pořád jsem se nenaučila mluvit na rovinu. Stále nedokážu svým nejbližším říct: "Hele, jsem v háji, spadla jsem do depresí a potřebuju pomoct," a tak to už potřetí dopadlo stejně. Už potřetí jsem šla podle stejného vzorce: několikatýdenní (až měsíční) deprese 👉 alkohol...dost alkoholu v kombinaci s lékama, včetně benzodiazepinů 👉poslední kapka - konflikt, rozchod, zkrátka cokoliv, co jsem neměla pod kontrolou👉hospitalizace na poslední chvíli.
Můžete mě soudit, ale věřte, že mě nikdy nedokážete odsuzovat víc, než to dělám já sama. Moje racionální já moc dobře ví, že alkohol pro mě fakt není ani řešení a už vůbec něco, co bych si měla dopřávat. Obzvlášť v kombinaci s benzákama. Jenže to je právě ono. Moje racionální já. To je něco, co dost často přestává fungovat.
V nemocnici mi arteterapeutka řekla, že bych se neměla definovat primárně jako hraničářka, ale jako osobnost Helena. Jenže problém je v tom, že ta Helena prostě JE hraničářka. Je to mou součástí a mám pocit, že to ve velké míře ovlivňuje to, kdo jsem a co dělám, protože ta porucha dost často potlačí právě tu racionální Helenu do pozadí a dělá si se mnou co chce. Někdy si dokonce přijdu jako pozorovatel svého vlastního chování. Jako bych sama sebe pozorovala na plátně v kině a nemohla jakkoli ovlivnit, jak se bude můj příběh vyvíjet.
Učím se s tím pracovat. Učím se přijímat své výkyvy, svou depresi, své úzkosti. Ne je už jen tak ignorovat a považovat za něco, s čím žije úplně každý. Zároveň z nich ale nehodlám dělat hlavní téma svého života. Zkouším se učit respektovat sebe. Učím se přijímat se. A učí se to i moji nejbližší. Není to pro ně snadné. Dřív jsem se totiž přetvařovala, co mi jen síly stačily a to jen prohlubovalo deprese. Teď už se zkouším nepřetvařovat. Nebo aspoň ne tolik. A proto vím, jak musí být pro mámu s tátou těžké, když vidí, že jeden den jsem plná energie, veselá, v pohodě a vzápětí na to jsem jak vyhořelá svíčka, v očích se mi odráží pocit, že jsem uvnitř mrtvá, jsem kousavá a urážlivá, přecitlivělá.
Obdivuju svoje nejbližší, že se mnou mají trpělivost. Že mě mají rádi, i přesto kdo jsem. Jaká jsem. Že jsem na mamku občas protivná nebo prostě nemluvná, když mi ráno volá. Tátu, že mě nepřestává mít rád, i když mu prostě nezavolám. Ségru, že vyčkává a dává mi prostor, aby ve mně nevzbudila pocit nějakého nátlaku, a přesto při mně stojí a bojuje za mě.
My všichni jsme vlastně učni hraniční poruchy osobnosti. Jenže moje rodina to, zdá se mi, zvládá podstatně líp, než já. Nezatracují mě, ale stojí při mně a ujišťují mě, že mě mají rádi. A já jsem šťastná, že je mám, ale zároveň zmatená, protože můj mozek nechápe, jak mě mohou mít rádi, když já to nedokážu. Když já sama sebe nenávidím. Proto kdo jsem, co jsem, jak vypadám. Hledám si aspoň něco, pro co se mít ráda, co na sobě mít ráda, ale ve skutečnosti to moc nezvládám a pořád jsem v procesu učení se...A můžu s čistým svědomím říct, že maturita nebo státnice byly v porovnání s tímhle učením fakt hračka.
Být hraničářem s sebou nese i pozitivní věci - třeba upřímnost, nebo jak říkal můj ošetřující lékař v nemocnici - schopnost vystihnout situaci a vyjádřit jádro pudla. Ale teď zrovna jsem ve fázi, kdy mám pocit, že nesu na zádech především ty negativní dopady - deprese, úzkosti, pocity prázdnoty, paniky, v mém případě disociace, neschopnost fungovat, sebenenávist, sebedestruktivní myšlenky...
A tak mi držte palce. Ať mi to učení jde líp, ať zase překlenu tohle období, ať jsem schopná zase psát i o jiných, třeba i hezčích věcech a ne se snažit vysvětlit, jaký druh blázna vlastně jsem😉, jen proto, že si myslím, že by lidi měli vědět, že něco jako HPO existuje a jak se s tím žije...
Mějte prima den, užívejte sluníčka a třeba zase někdy! 💜
xoxox Hel
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥