Můj čas

 Všichni soudíme a posuzujeme druhé. Nebo přinejmenším máme tu tendenci. Pokládám to za něco, co je nám vlastní, a tedy přirozené. Ale jen málo z nás už při tom posuzování užívá sebereflexi. Myslím tím to, že nebere na vědomí faktické rozdíly mezi sebou a druhým, případně nebere ohledy na danou rozdílnost.

Všem nám čas (ne)plyne stejně
Já osobně jsem nejvíce háklivá na to, když někdo soudí druhého z hlediska času. Jasně, každému z nás plyne čas tak, že má 7 dní v týdnu a 24 hodin na den. Nikdo z nás nemá o den ani o hodinu více ani méně. Jenže je rozdíl v tom, kolik kdo z nás má volného času. Jsou rozdíly mezi lidmi, kteří pracují na plný úvazek, zkrácený či dokonce poloviční. A stejně tak je rozdíl mezi těmi, kdo pracují 8 hodin denně a těmi, kdo pracují na krátký/dlouhý týden i těmi, kdo mají nepravidelně rozvrženou pracovní dobu. A to nemluvím o tom, že někdo má zaměstnání v docházkové vzdálenosti a druhý do zaměstnání dojíždí. Také má každý z nás jiné povinnosti, které vyžadují různou dobu. 

Otázka "Jak nemůžeš mít čas na...?", nebo ještě víc věta "No, kdyby jsi chtěla, tak by sis čas našla," mě dokáží vytočit doběla! Nechci se formou článku na blogu obhajovat svým známým a kamarádům, že na něco nemám čas, ale současně o svém čase mám největší ponětí, proto ho uvedu jako příklad.

Můj čas, vol. 1
V předchozím zaměstnání jsem pracovala 8,5 hodiny od pondělí do pátku. Ale do práce jsem dojížděla. Tudíž jsem v 7 ráno odcházela na autobus, poté, co jsem doma nakrmila zvířata a vyvenčila psa (ne, to venčení není o tom, že jsem vyběhla před barák, dala si tam cígo, zatímco pes se vyvenčil a za pár minut šla domů, můj pes vyžaduje minimálně 20 minutové venčení, tedy alespoň krátkou procházku). Domů jsem se vracela okolo 17 hodiny. S tím, že jsem se opět potřebovala věnovat Herbertovi, tudíž přinejmenším hodinová procházka a doma nějaká interakce s ním. K tomu jsem potřebovala uklidit, ano uklízím každý den, protože mít doma zvířata, znamená alespoň 4x týdně vysávat, vytřít, zamést atd. Chlupy by jinak byly úplně všude, což fakt nechci. Už takhle je potkávám i na místech, kde o to opravdu nestojím. Jelikož mám morče Arnošta, je potřeba se věnovat i jemu, přece jen to nejsou rybičky nebo tarantule, kteří si jedou to svoje a vás de facto k ničemu jinému, než krmení, nepotřebují. Uvařit si jídlo na další den, uklidit kuchyni a hle, ono bylo deset večer. Takže další venčení, opět minimálně 20 minut, večerní hygiena a do postele jsem se dostala se štěstím před půlnocí. A to ještě nemluvím o tom, že jsem v té době aktivně vedla čtenářský klub, k němuž jsem se snažila přistupovat tak, abych ho úplně nezanedbávala. 

Můj čas, vol. 2
V současné práci mám nepravidelně rozvrženou pracovní dobu a k tomu chodím denně na brigádu. Ano, třeba tento týden jsem pracovala převážně jen od 8 do 13 hodin, ale zato jsem měla i pracovní sobotu. Následující týden sice začínám až v 11, ale končím v 19,30 a pak ještě na 2 hodiny na brigádu + na další 2 hodiny o víkendu. Co tím chci říct? Tak v první řadě to, že si tak úplně nemůžu dovolit nějaký koníček, který vyžaduje pravidelnost. Aktuálně se učím zkombinovat své povinnosti s pracovní dobou a brigádou. Faktem je, že i když jsem měla kratší pracovní dny, byla jsem na nohou od 7 ráno nejméně do 20 hodin večer a čas jsem strávila v podstatě jen prací, brigádou, péčí o Herberta, Arnošta, papouška Metoděje a povinnostmi doma.

Večer jsem doslova padala na hubu a věta "Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody," pro mě je opravdu jako rudý hadr na býka. Zvlášť od někoho, jehož jedinou povinností je práce a to ještě na zkrácený úvazek. A tak říkám: Pojď, obuj si moje boty a zkus v nich týden chodit. Pak chci vidět, jak budeš stíhat to, na co máš čas teď, po odečtení 6-7 hodin...

A teď to dělám i já, ale...
Ano, právě soudím. Soudím, že člověk, jehož pracovní doba je obecně kratší, má více volného času. Ale ten zásadní rozdíl je v tom, že já mu netvrdím, že musí něco stíhat. Neříkám, že má dělat něco, co já, protože si myslím, že by to jeho život změnilo k lepšímu. 

Trochu respektu k rozdílnosti, prosím
Každý žijeme, jak se dá. Hrajeme s kartami, které nám osud nadělil a jsme různí. A já si myslím, že je to tak v pořádku. Vždyť co by to bylo za svět, kdybychom všichni dělali totéž, vypadali totožně, trávili volný čas stejným způsobem? Copak někdo takový svět opravdu chce? Já tedy rozhodně ne!

Proto tvrdím, že je v pořádku soudit a posuzovat druhé, ale berme v úvahu jejich život. Představme si, že si opravdu odchodíme alespoň týden v jejich botách, uvědomujme si, jak žijeme my a co si můžeme dovolit a potom teprve posuzujme druhé. 

Ale vy, kdo máte ten čas, prosím, nehrajte si na vševědoucí a přechytralé a neraďte někomu, kdo na sebe má asi tolik volného času jako jepice, co má dělat a hlavně si, prosím pěkně, odpusťte ta moudra typu "Když chceš, tak si čas najdeš," a podobně. Je to fakt akorát tak k nas*ání.

Jak jste na tom s časem vy? Taky vás vytáčí, když vám někdo "radí", jak máte žít a čemu máte věnovat čas?

Mějte prima den!
Hel💖