Od lásky k přátelství

 Co se nám zdá být božské, může být ve skutečnosti absolutně toxické, nebo přinejmenším úplně nebožské. A když tomu chceme věřit, ať už pro to máme jakýkoliv důvod, jen těžko se smiřujeme s realitou. I když nás na to upozorňuje naše okolí, naši nejbližší, ba dokonce to jde jen stěží, ačkoliv to občas, v těch střízlivých momentech, vnímáme i my sami. Ale nakonec každý pohár jednoho dne přeteče.

Božská historie
Kdo mé články čtete už delší dobu, tak víte, že v mém životě několik let figuroval pan Božský. Ten vztah byl hodně intenzivní, hodně vášnivý a bohužel hodně nezdravý. Do jisté míry to byla velká láska, to odmítám zapřít, ale taky velká závislost z mé strany. Šest let bojů za nás i s ním, rozchodů a následného usmiřování, krásných momentů, které převažovaly chvíle, kdy jsem myslela, že puknu vzteky či zoufalstvím. Taková malá Itálie, řekla bych. Pak přišel konec. Bolestivý, ale nevyhnutelný. 

Několik měsíců jsem neměla ani sílu odpovědět na zprávy, a že se Božský snažil se mnou spojit nejednou. Já ale nemohla odpovědět. Nešlo to. Nechtěla jsem. Bála jsem se, že tomu zase propadnu. Každá jeho zpráva ve mně vyvolala úzkost a já vlastně netušila, jestli je to proto, že mu chci tolik odpovědět a tak moc si přeju, aby to tentokrát vyšlo, nebo právě proto, že vím, že nám to nikdy nikdy nemůže vyjít a držet si odstup a zachovat mlčení je to jediné správné, co můžu udělat. Nakonec jsem přece jen jednoho dne odpověděla.

Teď je to jiné
Ale to už jsem si byla jistá, že jsem za tím. Že jsem překonala tu touhu a udusala v sobě i poslední plamínek naděje. Možná si říkáte, proč jsem měla potřebu se mu ozvat, když už jsem byla smířená s koncem. A já to chápu. Ovšem faktem je, že i když jsem se zcela smířila s tím, že jako pár už jsme jen historie, tak to ještě neznamená, že jsem ho odepsala jako člověka. A tak jsme se znovu začali vídat. 

Dokonce byl za mnou i v nemocnici a byl mi oporou. Jako kamarád mnohem větší, než jako přítel. A toho si moc vážím. Spoustu věcí jsme si vyříkali, především spoustu věcí uznal a najednou to jde. Náš vztah nikdy nebyl lepší, než teď. Jeden druhého potřebujeme. To nemůžu popřít. Ale už jsme oba pochopili, že dokážeme fungovat jen jako kamarádi, kterým na sobě hodně záleží. Jak se zdá, teď nám i tohle jde snáz a líp, než kdy dřív. 

Je tu pro mě, když potřebuju
Ačkoliv ten vztah hodně bolel, byl plný zklamání, planých nadějí, několikrát mi zlomil srdce a pak ho jen stěží lepil, nedokážu litovat, že jsme to prožívali. Snad proto, že to bylo tak intenzivní, snad pro ty krásné chvíle, na které nikdy nezapomenu. A i když to bylo tak bouřlivé, dramatické, jako by nám scénář psala sama Brönteová, dokázali jsme to překonat a stát se přáteli. Netvrdím, že bych se na Božského mohla bůhví jak spolehnout, ale na druhou stranu určitě ne míň, než dřív, a rozhodně víc, než na kohokoliv jiného ze svých známých. A to je co říct. Za to jsem moc ráda, protože před pár měsíci bych si vůbec netroufla tipovat, že bychom se někdy mohli dostat do tohoto bodu. 

Zatím ahoj,
Hella 👋💜💓💚

Taneční střevíce