Podpora nade vše

 Tento rok jsem si víc, než kdy jindy, uvědomila, jak je pro mě (a asi pro kohokoliv) nesmírně důležitá podpora. Ať už přátel a rodiny, pokud na něčem pracujete, nebo (kromě nich) i správných lékařů, pokud se potýkáte se zdravotními problémy.

Je třeba být obezřetný
Špatně zvolená lékařka mi vlastně dopomohla k tomu, že se můj stav nejenže nelepšil, ale dokonce prudce zhoršil. Neposlouchala mě, nevnímala, neřešila. Naštěstí mám velkou podporu ze strany svých rodičů. Máma s tátou jsou pro mě nejdůležitější lidé na světě a já pro ně zjevně taky, což mi během letošního roku nejednou dokázali. Ani tentokrát mě v tom nenechali a když já jsem nemohla, vzala vše do rukou moje maminka, která mi sehnala novou paní doktorku a ta posléze perfektní terapeutku. Takže cítím, že teď už se pár týdnů vše obrací k lepšímu. 

Nejsem v tom sama
S pokorou musím říct, že za to vděčím především svojí skvělé mamince, která, byť už je mi 30 let a měla bych se starat sama, ve mně vždycky bude vidět svou malou holčičku, a tak neváhá a když vidí, že jsem v háji a stojím o to, tak prostě udělá vše, co je v jejích silách, aby mi pomohla. A taťka, ten se zase stará tak, že mi pomáhá s Herbouškem, když se o něj nemůžu starat sama, nebo mě vyzvedne, kde je třeba, a doprovodí mě domů, drží mě celou cestu pevně za ruku, abych se cítila co nejvíc v bezpečí. 

Popravdě mě velmi překvapilo, jak velkou podporu mám třeba v kamarádkách z práce, jimž jsem se strašně styděla říct, že mám nějaký problém. Několik měsíců jsem před nimi tajila depresi a stavům úzkosti jsem sama nerozuměla, přesto jsem se snažila je skrývat, seč mi síly stačily. Jaké bylo moje překvapení, když se za mnou děvčata vydala do nemocnice, já jim konečně popravdě vyjevila, co se děje, a v tu chvíli jsem cítila, že je mám na své straně. Že mě nijak nesoudí. Zkrátka že jsou se mnou a jde jim o to, aby mi bylo fajn. Vděčnost, jakou stále pociťuju, se slovy nedá popsat. A vlastně ani ten pocit, že doopravdy někam patřím, že mě někdo bere takovou, jaká jsem, i když to ve skutečnosti nevím ani já sama. Ukázalo se, že mám víc přátel, kterým stojím za to, aby mě podpořili v mém snažení. A to je proklatě dobrý pocit. A motivace.

Mám štěstí, protože mám ty nejlepší rodiče. A s jejich pomocí a především podporou, kterou z nich den co den cítím, mám šanci se zase vrátit do života. Samozřejmě, ten život už nikdy nebude jako dřív. Ale to je asi dobře. Nedopadla jsem nejlíp, ale to nejspíš proto, že jsem žila až příliš zběsile, bez ohledu sama na sebe. To je něco, co nyní měním, abych tu mohla být pro mamku s taťkou, pro své přátele, ale hlavně sama pro sebe. 

Není jednoduché změnit způsob života, na který jste zvyklí, ale když je to jediná šance, jak zbytek života prožít v klidu, v nějaké vnitřní rovnováze, pak je to zkrátka nevyhnutelné. 

Tak se zatím mějte prima!
Hella 💜💖💓

In a Manner of Speaking