Chodím na terapie! No a?

Každý týden chodím na terapii. Někteří z vás, a já se vůbec neodvažuji hádat, jak je to procentuálně, si teď o mně myslí, že jsem magor, nebo hysterka, která jen zoufale baží po pozornosti a už neví, jak ji upoutat. Je mi líto, ale takovým názorům se ani nebudu stavět na odpor, protože by to patrně bylo stejně zbytečné. Jako magor asi jsem, tomu se zas tak nebráním, ale hysterka ne. Lékařsky potvrzeno, takže se omlouvám za zklamání, do hysterky mám opravdu hodně daleko. Mrzuté, že? :)

Minulost, přítomnost, budoucnost
Vím, že pro řadu lidí jsou terapie opravdu pořád takový ten americký trend, který se nám tu začíná roztahovat. I mně to tak do určité míry přišlo. Tedy do chvíle, než jsem si uvědomila, že ty terapie opravdu potřebuji, ať už kvůli věcem, které mě trápí a znepříjemňují mi aktuálně život, nebo jsou to zapadlé události, které ve mně hnijí a sem tam mi ten život komplikují, i když jsem je už kdysi pohřbila v naději, že mě nikterak neovlivní, když se v nich nebudu pitvat. Chyba lávky, pořád nade mnou mají moc a částečně tvoří to, kým jsem byla. A pořád jsem. 

Mimo to, že potřebuju tyhle tlející věci trochu rozpitvat, tak, abych našla ty souvislosti, což sama moc nezvládnu, tak je strašně fajn mít někoho nestranného, kdo vůči vám nemá citový vztah, tudíž vám upřímně podá zpětnou vazbu. Buď vám nastaví to zrcadlo tak, abyste si uvědomili svou chybu, nebo vám ukáže, že to, co vás trápí, není žádná malichernost, ale jen důsledek něčeho většího, a tak vám pomůže se zamyslet nad tím, co je potřeba v životě nebo přístupu k sobě změnit.

A taky se umí ptát. Tak, jak se většina vašich přátel nebo rodiny jen těžko zeptá. Čímž vás přivede do situace, kdy si leccos uvědomíte. Třeba i něco, co vám dosud nedocházelo, nebo jste si to prostě nechtěli přiznat. 

Obohacující bolestivý proces
Musím říct, že mně má skvělá terapeutka moc pomáhá v objevení a poznání, kdo vlastně jsem, i když to někdy zatraceně bolí. Na základě kritik několika rádoby kamarádů a příbuzných jsem o sobě nabrala jakousi představu, která mě udržovala v nějaké nenávisti vůči sama sobě. A to se teď pomalu, ale jistě, bortí a já získávám nový rozměr sebepoznání, sebenahlížení. A především možnost, jak se naučit mít sama sebe ráda a vážit si sama sebe, což je něco pro mne hodně náročného; před časem takřka nedosažitelného.

"Podle mojí terapeutky..."
Co mi z toho vlastně vyplývá? Co mi tedy terapie přináší? Tak kromě toho, že si strašně užívám tu totálně klišoidní větu "Moje terapeutka říká...", tak směr, kterým bych se měla  a chtěla ubírat, abych našla sama sebe. Navíc je pro mne čím dál menší problém s ní mluvit i o těch nejniternějších záležitostech. Navzdory svému poměrně expresivnímu projevu jsem totiž dost velký introvert, tudíž rozebírat s někým to, co a jak skutečně cítím, pro mě není snadné. Při jednom sezení jsem si z nervozity odpárala knoflík z kabátu...takže asi tak. Ale začíná to být čím dál lepší. Stejně jako se já sama cítím čím dál lépe. Musím říct, že díky své paní doktorce a slečně terapeutce jsem za posledních pár týdnů udělala posun, kterého jsem prostě nebyla za žádnou cenu během půl roku. A to už je co říct.

Jde tu o vás!
A tak, pokud mohu doporučit, máte-li problém, nebo cítíte, že si občas potřebujete s někým promluvit, ale rodina či přátele nejsou ta nejsprávnější volba, neváhejte a vyzkoušejte terapii. Pro někoho to možná je moderní trend ze západu, možná rozmazlenost, ale nic není důležitější, než vaše zdraví, a to nejen to fyzické, ale především duševní, které to fyzické může dost silně ovlivnit. Věřte mi, že bych o tom mohla vyprávět dlouhé a ne příliš zábavné historky. 

Zatím se mějte prima,
Hella 💖💛💜

I´m better now