Intenzivní psychoterapie ve stacionáři. Komunita, terapeutický tým, pravidla a jak dlouho trvá pobyt?
V předchozím článku jsem představila režim a prostředí, nyní už se dostávám k tomu léčivému - ke komunitě a terapiím. Souvisí s tím ale i dodržování pravidel, doporučení a etického kodexu.
Kolik členů má komunita a kdo tvoří terapeutický tým?
Stacionář funguje nejlépe v menší skupině do 9 členů. Poptávka však převyšuje nabídku, a tak počet členů ten maximální počet pár dní lehce převyšoval. Ale záleží na uvážení a rozhodnutí lékaře. A můžu říct, že MUDr. Hrubeš velmi dobře ví, co dělá a hodně zvažuje, jak skupinu sestavit, aby její složení bylo přínosem pro všechny účastníky.Terapeutický tým v Hradci Králové tvoří právě doktor Hrubeš, další lékař/i, sestřička, arteterapeutka, ergoterapeutka, pohybová terapeutka a v neposlední řadě psycholog, který je zde prozatím „jen“ hostující, ale v dohledné době přibyde kmenový.
Stacionář funguje nejlépe v menší skupině do 9 členů. Poptávka však převyšuje nabídku, a tak počet členů ten maximální počet pár dní lehce převyšoval. Ale záleží na uvážení a rozhodnutí lékaře. A můžu říct, že MUDr. Hrubeš velmi dobře ví, co dělá a hodně zvažuje, jak skupinu sestavit, aby její složení bylo přínosem pro všechny účastníky.
Terapeutický tým v Hradci Králové tvoří právě doktor Hrubeš, další lékař/i, sestřička, arteterapeutka, ergoterapeutka, pohybová terapeutka a v neposlední řadě psycholog, který je zde prozatím „jen“ hostující, ale v dohledné době přibyde kmenový.
Jak je to s bezpečím v DS?
Komunita je jako dočasná rodina
To byla věc, která zajímala i mě. Ale mohu říct, že se skutečně jedná o bezpečný prostor. Všichni tu něco řešíme, a tak zcela přirozeně vzniká pocit sounáležitosti, pochopení, zájem a potřeba pomoci, když se někdo necítí dobře (např. náhlá nevolnost).Všichni navíc víme, podepisujeme a dodržujeme, že to, co se řeší v rámci DS nesdílíme nikde s nikým. Žádné konkrétní informace, ať už se jedná o jména, situace nebo cokoliv osobního.
To byla věc, která zajímala i mě. Ale mohu říct, že se skutečně jedná o bezpečný prostor. Všichni tu něco řešíme, a tak zcela přirozeně vzniká pocit sounáležitosti, pochopení, zájem a potřeba pomoci, když se někdo necítí dobře (např. náhlá nevolnost).
Všichni navíc víme, podepisujeme a dodržujeme, že to, co se řeší v rámci DS nesdílíme nikde s nikým. Žádné konkrétní informace, ať už se jedná o jména, situace nebo cokoliv osobního.
Terapeutický tým je jeden ze dvou nejlepších, jaké jsem zažila!
A pokud jde o pocit bezpečí poskytovaný terapeutickým týmem, tam je to nadstandardní! Lékař si vždy najde čas, když s ním potřebuje někdo ze skupiny hovořit v soukromí, poskytuje konzultace, dle svého uvážení může volit i rozhovor s rodinnými příslušníky.Ze své zkušenosti z minulých let mohu říct, že MUDr. Petr Hrubeš je skvělý diagnostik. V některých věcech s ním sice nesouzním (což není špatně a už vůbec to není nutné), ale je to výborný lékař a jeho přístup k edukaci nebo oznamování diagnózy je přesně takový, jaký v rámci destigmatizace prosazujeme.
Stejně tak je k dispozici sestřička Dituška, která je velmi lidská, milá, pečlivá, dokonce členům skupiny hlídá v systému a připomíná, že mají plánované vyšetření v rámci fakultní nemocnice. To už je hodně velký nadstandard, když jde o DS a ne hospitalizaci na lůžkovém oddělení.
Kdykoliv je připravená dát první pomoc, a to včetně až takového terapeutického rozhovoru, který je skvělý a profesionální, ač není psychoterapeutkou. Je nesmírně empatická, podporující, motivuje, připomíná, pomáhá - dovolím si tvrdit, že Dituška je duší stacionáře.
A pokud jde o pocit bezpečí poskytovaný terapeutickým týmem, tam je to nadstandardní! Lékař si vždy najde čas, když s ním potřebuje někdo ze skupiny hovořit v soukromí, poskytuje konzultace, dle svého uvážení může volit i rozhovor s rodinnými příslušníky.
Ze své zkušenosti z minulých let mohu říct, že MUDr. Petr Hrubeš je skvělý diagnostik. V některých věcech s ním sice nesouzním (což není špatně a už vůbec to není nutné), ale je to výborný lékař a jeho přístup k edukaci nebo oznamování diagnózy je přesně takový, jaký v rámci destigmatizace prosazujeme.
Stejně tak je k dispozici sestřička Dituška, která je velmi lidská, milá, pečlivá, dokonce členům skupiny hlídá v systému a připomíná, že mají plánované vyšetření v rámci fakultní nemocnice. To už je hodně velký nadstandard, když jde o DS a ne hospitalizaci na lůžkovém oddělení.
Kdykoliv je připravená dát první pomoc, a to včetně až takového terapeutického rozhovoru, který je skvělý a profesionální, ač není psychoterapeutkou. Je nesmírně empatická, podporující, motivuje, připomíná, pomáhá - dovolím si tvrdit, že Dituška je duší stacionáře.
Terapeutky jsou každá jiná a všechny do jedné perfektní!
Všechny terapeutky nepotkáváme na denní bázi, ale i ony mají povědomí o členech komunity. Jsou vnímavé, všímavé. Vždy ochotné pomoct, poradit. Nehodnotí. Motivují a podporují. Všechny jsou nesmírně inspirativní a mohou rozšířit obzory nebo dokonce pomoci rozšířit konformní zónu.
Zároveň jsou ale citlivé a chápavé ke specifikům každého jedince zvlášť, a tak zcela respektují, když někomu nedělá např. muzikoterapie dobře, takže může kdykoliv během hlavní části programu odejít.
I já se po předchozí zkušenosti právě muzikoterapie bála, tenkrát se tam bušilo do bubnů a dalších nástrojů a ty zvuky byly na mě moc. Ale Adéla a Eva jsou vysoce vnímavé a reagují na nastavení a požadavky skupiny, tudíž je pro mě tento typ terapie příjemným překvapením a během jednoho setkání mi pomohly vyvolat určité vzpomínky, které mi chyběly v kontinuitě minulosti a já konečně pochopila, co se mi občas děje a proč.
Závěr muzikoterapie je věnován meditaci. Pro představu bych doporučila právě od Adélky Černíkové vyzkoušet (mou oblíbenou) MEDITACI BYTÍ: https://www.youtube.com/watch?v=N3lxIGxhEpg
Drobné obavy jsem měla spojené i s ergoterapií. Na ruce jsem trochu levá. Pro mě je snazší sádrovat, štípat dříví, stěhovat nábytek, než třeba šít. Terapeutka Ivetka to chápe a respektuje, takže mohu hledat zen v antistresových omalovánkách.
Nemůžu nezmínit Míšu, která vede pohybovou terapii, učí nás třeba i jak pracovat s tlakovými body na chodidlech, jak je správně opečovávat. A je nesmírně profesionální.
Vzpomněla si - na rozdíl ode mě -, že jsme chodily na stejnou střední školu. Byla o rok výš. Přesto si vykáme a 100% věřím, že se přes ní žádné informace o mně z budovy nedostanou. Ty o sobě sdílím jen tehdy, když se tak rozhodnu — v článcích, na blogu nebo na sociálních sítích.
Arteterapeutka Martina je moje láska už několik let. Je pozitivní, podporující, neklade žádné meze v tvorbě, přitom se umí (sakra!) dobře ptát, přivést k zamyšlení. Zbožňuju, jakým způsobem říká: „To nevadí…“ Navíc mě jako milovnici výtvarného umění a amatérskou malířku velmi inspiruje a těším se na naše společné plány do budoucna.
Ať už je to kterákoliv z terapií, žádná z nich nestojí čistě jen na připraveném programu, který má účastníky zabavit. Terapeutky reagují na nás. Na naladění v komunitě. Vnímají každého člena zvlášť. A právě proto k nim mám takový respekt. Vážím si jejich práce. Proto jsou to moje holky topky.
Všechny terapeutky nepotkáváme na denní bázi, ale i ony mají povědomí o členech komunity. Jsou vnímavé, všímavé. Vždy ochotné pomoct, poradit. Nehodnotí. Motivují a podporují. Všechny jsou nesmírně inspirativní a mohou rozšířit obzory nebo dokonce pomoci rozšířit konformní zónu.
Zároveň jsou ale citlivé a chápavé ke specifikům každého jedince zvlášť, a tak zcela respektují, když někomu nedělá např. muzikoterapie dobře, takže může kdykoliv během hlavní části programu odejít.
I já se po předchozí zkušenosti právě muzikoterapie bála, tenkrát se tam bušilo do bubnů a dalších nástrojů a ty zvuky byly na mě moc. Ale Adéla a Eva jsou vysoce vnímavé a reagují na nastavení a požadavky skupiny, tudíž je pro mě tento typ terapie příjemným překvapením a během jednoho setkání mi pomohly vyvolat určité vzpomínky, které mi chyběly v kontinuitě minulosti a já konečně pochopila, co se mi občas děje a proč.
Závěr muzikoterapie je věnován meditaci. Pro představu bych doporučila právě od Adélky Černíkové vyzkoušet (mou oblíbenou) MEDITACI BYTÍ: https://www.youtube.com/watch?v=N3lxIGxhEpg
Drobné obavy jsem měla spojené i s ergoterapií. Na ruce jsem trochu levá. Pro mě je snazší sádrovat, štípat dříví, stěhovat nábytek, než třeba šít. Terapeutka Ivetka to chápe a respektuje, takže mohu hledat zen v antistresových omalovánkách.
Nemůžu nezmínit Míšu, která vede pohybovou terapii, učí nás třeba i jak pracovat s tlakovými body na chodidlech, jak je správně opečovávat. A je nesmírně profesionální.
Vzpomněla si - na rozdíl ode mě -, že jsme chodily na stejnou střední školu. Byla o rok výš. Přesto si vykáme a 100% věřím, že se přes ní žádné informace o mně z budovy nedostanou. Ty o sobě sdílím jen tehdy, když se tak rozhodnu — v článcích, na blogu nebo na sociálních sítích.
Arteterapeutka Martina je moje láska už několik let. Je pozitivní, podporující, neklade žádné meze v tvorbě, přitom se umí (sakra!) dobře ptát, přivést k zamyšlení. Zbožňuju, jakým způsobem říká: „To nevadí…“ Navíc mě jako milovnici výtvarného umění a amatérskou malířku velmi inspiruje a těším se na naše společné plány do budoucna.
Ať už je to kterákoliv z terapií, žádná z nich nestojí čistě jen na připraveném programu, který má účastníky zabavit. Terapeutky reagují na nás. Na naladění v komunitě. Vnímají každého člena zvlášť. A právě proto k nim mám takový respekt. Vážím si jejich práce. Proto jsou to moje holky topky.
Co se ve stacionáři nesmí?
Nosit a používat mobilní telefon během programů. Kromě zcela praktického důvodu, a tím je rušení, může ohrozit právě onen kýžený pocit bezpečí. Během programů je důležité být tady a teď, vnímat a už pouhé vibrace v kapse mohou z toho přítomného okamžiku vytrhnout, což je kontraproduktivní.
Pochopitelně není možné během přítomnosti ve stacionáři požívat alkohol, drogy apod. Pro kuřáky jsou v rámci nemocnice vyhrazená místa, ale ani s nikotinovými sáčky není vhodné manipulovat během programů.
Samozřejmostí je etický kodex, který se nesmí porušovat, s nímž je každý seznámen při příchodu. Je nutné dodržovat vzájemný respekt, nechovat se vulgárně, dodržovat program, mlčenlivost, včasné příchody atd. Patří sem ale i plnění si povinností/úkolů.
Jaké úkoly můžu očekávat, když budu navštěvovat stacionář?Jedná se o denní psaní a odevzdávání terapeutického deníku. Pokud nevíte, jak takový deník psát, mustr KBT deníku naleznete na FB stránce Podcastu NALEHKO:
Nebo se zcela jednoduše můžete poradit se sestřičkou či komunitou. Ten deník ale píšete pro sebe. Nikdo vás nehodnotí, neznámkuje. Je to další způsob, jak na sobě pracovat.
Na každý týden si tvoříte/volíte nějaký úkol/cíl. Týká se vás a toho, na čem konkrétně potřebujete pracovat. Zkrátka jste součástí komunity, ale jste tam kvůli sobě, tudíž je nezbytné, abyste na sobě pracovali.
Nosit a používat mobilní telefon během programů. Kromě zcela praktického důvodu, a tím je rušení, může ohrozit právě onen kýžený pocit bezpečí. Během programů je důležité být tady a teď, vnímat a už pouhé vibrace v kapse mohou z toho přítomného okamžiku vytrhnout, což je kontraproduktivní.
Pochopitelně není možné během přítomnosti ve stacionáři požívat alkohol, drogy apod. Pro kuřáky jsou v rámci nemocnice vyhrazená místa, ale ani s nikotinovými sáčky není vhodné manipulovat během programů.
Samozřejmostí je etický kodex, který se nesmí porušovat, s nímž je každý seznámen při příchodu. Je nutné dodržovat vzájemný respekt, nechovat se vulgárně, dodržovat program, mlčenlivost, včasné příchody atd. Patří sem ale i plnění si povinností/úkolů.
Jaké úkoly můžu očekávat, když budu navštěvovat stacionář?
Jedná se o denní psaní a odevzdávání terapeutického deníku. Pokud nevíte, jak takový deník psát, mustr KBT deníku naleznete na FB stránce Podcastu NALEHKO:
Nebo se zcela jednoduše můžete poradit se sestřičkou či komunitou. Ten deník ale píšete pro sebe. Nikdo vás nehodnotí, neznámkuje. Je to další způsob, jak na sobě pracovat.
Na každý týden si tvoříte/volíte nějaký úkol/cíl. Týká se vás a toho, na čem konkrétně potřebujete pracovat. Zkrátka jste součástí komunity, ale jste tam kvůli sobě, tudíž je nezbytné, abyste na sobě pracovali.
Na jak dlouho je stacík?
Pobyt ve stacionáři je individuální. Záleží na každém zvlášť, na jeho stavu, na tom, co potřebuje řešit. Rozhodnutí o setrvávání ve stacionáři rozhoduje sám jeho účastník spolu s lékařem.
Doporučuju odejít ve chvíli, kdy začnete mít pocit, že se vám tam vlastně nechce a začnete cítit, že už vám stacík nemá co nabídnout. Tehdy je ten správný čas oslovit lékaře a konzultovat s ním své rozhodnutí.
Časově se to skutečně nedá jednoznačně říct. Někomu stačí třeba tři týdny, aby se stabilizoval a dostal k sobě natolik, aby následně mohl pokračovat individuálně.
Jinému stačí pár týdnů, zato třeba pravidelně, tedy opakovaně. A někdo potřebuje víc času. Maximum by ale mělo být nějakých cca 8 týdnů. Maximální délka tak trochu závisí i na pojišťovně, u které jste. Nejlepší je v tuto chvíli být pojištěncem VZP.
Ale zde už jsem na tenkém ledě, protože jednak nevidím do byrokratických záležitostí nemocnice a taky nevím, zda se situace nějak průběžně nemění, nepřenastavuje, nezkouší vykomunikovat jinak.
Doufám, že jsem v tomto článku, respektive sdílení své zkušenosti byla pro vás dost srozumitelná. V případě nejasností nebo jakýchkoli dotazů se neváhejte ptát!
Je-li pro vás nepříjemné ptát se veřejně, na mém IG profilu @always_be_alady naleznete v biu odkaz na možnost zaslání anonymního dotazu či komentáře. Na všechny zprávy odpovídám ve stories (dle svých časových možností, ale kdybyste měli pocit, že mi to moc trvá, zkuste, prosím, poslat znovu, nevylučuju totiž, že mi může něco utéct, zapadnout…).
Pokud vás zajímá nejen to, co je na stacíku nejdůležitější, jestli se máte něčeho bát a co konkrétně dala tato zkušenost mně, ale i další moje články na téma duševního zdraví a jeho posilování, nezapomeňte si dát můj profil do oblíbených a každý nový článek vám přiskočí ihned do vašeho emailového boxíku. Ten příští bude totiž uzavírat téma stacionáře, tak ať o nic nepřijdete.
S láskou,Helli
Pobyt ve stacionáři je individuální. Záleží na každém zvlášť, na jeho stavu, na tom, co potřebuje řešit. Rozhodnutí o setrvávání ve stacionáři rozhoduje sám jeho účastník spolu s lékařem.
Doporučuju odejít ve chvíli, kdy začnete mít pocit, že se vám tam vlastně nechce a začnete cítit, že už vám stacík nemá co nabídnout. Tehdy je ten správný čas oslovit lékaře a konzultovat s ním své rozhodnutí.
Časově se to skutečně nedá jednoznačně říct. Někomu stačí třeba tři týdny, aby se stabilizoval a dostal k sobě natolik, aby následně mohl pokračovat individuálně.
Jinému stačí pár týdnů, zato třeba pravidelně, tedy opakovaně. A někdo potřebuje víc času. Maximum by ale mělo být nějakých cca 8 týdnů. Maximální délka tak trochu závisí i na pojišťovně, u které jste. Nejlepší je v tuto chvíli být pojištěncem VZP.
Ale zde už jsem na tenkém ledě, protože jednak nevidím do byrokratických záležitostí nemocnice a taky nevím, zda se situace nějak průběžně nemění, nepřenastavuje, nezkouší vykomunikovat jinak.
Doufám, že jsem v tomto článku, respektive sdílení své zkušenosti byla pro vás dost srozumitelná. V případě nejasností nebo jakýchkoli dotazů se neváhejte ptát!
Je-li pro vás nepříjemné ptát se veřejně, na mém IG profilu @always_be_alady naleznete v biu odkaz na možnost zaslání anonymního dotazu či komentáře. Na všechny zprávy odpovídám ve stories (dle svých časových možností, ale kdybyste měli pocit, že mi to moc trvá, zkuste, prosím, poslat znovu, nevylučuju totiž, že mi může něco utéct, zapadnout…).
Pokud vás zajímá nejen to, co je na stacíku nejdůležitější, jestli se máte něčeho bát a co konkrétně dala tato zkušenost mně, ale i další moje články na téma duševního zdraví a jeho posilování, nezapomeňte si dát můj profil do oblíbených a každý nový článek vám přiskočí ihned do vašeho emailového boxíku. Ten příští bude totiž uzavírat téma stacionáře, tak ať o nic nepřijdete.
S láskou,
Helli
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥