Už po první hospitalizaci jsem zjistila, že moje tělo a hlavně hlava velmi dobře reaguje na pravidelnost. Od té doby se snažím nějaký vlastní režim vždycky mít. Ale pořád z něj snadno vypadávám. A těžko ho obnovuju. I když vím, že to je přesně to, co mi (kromě terapie) nejvíc pomáhá žít s HPO a PTSD. Rutina pro mě není klišé z motivačních článků. Je to nástroj přežití.
Proč je rutina důležitá pro moji psychiku
Vlastním takový koktejlíček duševního onemocnění. Možná i proto je někdy náročnější mít to všechno pod kontrolou. Někdy prostě nemám sílu pořád bojovat. Bojuju o každý den. Někdy prostě jsem vyčerpaná, a tak je snazší zůstat v posteli nebo si dát day off. Někdy to ale není o dnech. Někdy to prostě trvá i týdny.
Chápu, že není snadné se do toho vžít. Tak si zkuste představit, že žít s DO a bojovat o každý další den, o sílu vstát z postele je totéž, jako by člověk každý den musel ujít 30km. V sakra nepohodlných botách. Každý den. Bez přestávky. Celý život. A i když má kolem sebe lidi, kteří mu říkají, jak mu fandí, podporují ho, tak ale ty kiláky prostě musí ujít sám. Duševní onemocnění je sice v hlavě. Ale ovlivňuje celé tělo. Není to lenost. Je to nemoc. Není vidět. Pro lidi je abstraktní. Ale je sakra reálná.
Hraniční porucha osobnosti mi denně střílí emoce. Ty výkyvy držím v sobě, ale uvnitř mě to je jak v počítačové hře, kterou si pamatuju z dětství. Shora padal míček, dole byly dvě pohyblivé páčky, které hráč ovládal a vystřeloval jimi míček nahoru, ten pak nějak skákal po hracím poli, kde různě narážel do věcí, ale vlastně si víceméně dělal, co chtěl. Nevím jak se to jmenovalo, ale když mi propadl, byla jsem naštvaná. Tohle je stejný. Snažím se ovládat ty páčky, ale ten míček (moje emoce) si uvnitř hracího pole dělá, co chce. Někdy je to strašnej chaos.
Posttraumatický syndrom mi denně dává zprávu, že svět je nebezpečný místo, že se kdykoliv během vteřiny může stát něco fakt, fakt, fakt zatraceně zlýho. Tudíž potřebuju bezpečí, předvídatelnost a vyhýbat se spouštěčům. A zkuste si představit, jak je "lehký" vyhýbat se spouštěčům, když jsme dosud pořád ještě nepřišly s terapeutkou na to, co všechno to může být.
Proto je rutina jako kotva, která mě drží. Z hlediska neurobiologie potřebuju svojí hlavě dávat klid. Mozek potřebuje předvídatelnost, protože ta ten klid a to bezpečí do určité míry zajišťuje. A rutina mi taky pomáhá žít v přítomnosti. Když na tohle myslím a držím se toho, tak ani moje disociace nejsou tak časté. Jsem prostě tady a teď.
Ale když jsem psychicky vyčerpaná, potřebuju tu rutinu trochu osekat. Mít pár základních bodů, kterých se držím, ale pak potřebuju prostor prostě jen být. Aktuálně se v našich životech děje dost věcí. Vesměs pozitivních. A přesto to může mít přesně tenhle efekt.
Jasně, štve mě to. Hrozně mě rozčiluje, co všechno teď nezvládnu dělat. Ale snažím se být k sobě laskavá a chápat tu malou vystrašenou holčičku, která ve mně pořád je. Zkouším jí v klidu a bez řvaní říkat: "Pojď, zkusíme to po malých krůčcích. Jsi dost, i když si to sama nemyslíš."
Moje rituály: jak vypadá den, když chci přežít
Každý den mám budík nastavený na 6.30h, protože přesně v tolik bych chtěla vstát. Jenže někdy se stane, že se vzbudím mnohem dřív a pak na mě padne únava a odpadnu během dopoledne. Jindy ten budík prostě zaspím a vstanu třeba až před 8h. Snažím se si to nevyčítat. Někdy se ale stane, že to totálně zatáhnu a proberu se bezmála z kómatu v 10h.
Vím, že už delší dobu nejsem úplně v topu. Jsem šťastná, spokojená, mám vedle sebe báječného chlapa, a přesto mě ta hlava zlobí. A zatřást s ní nepomáhá. Proto se snažím si nevyčítat, že mi ty věci nevychází tak, jak si je naplánuju. A i když zaspím, vidím v tom pozitivum - nakonec vždycky vstanu. Bývaly doby, kde jsem nevstala.
Kotvy během dne: jak se neztratit ve vlastních emocích
Jdu na krátkou procházku s Rudolfem a venku se snažím vnímat hlavně to, kde jsem. Dýchat. Snažím se nebýt na telefonu. S nikým si nevolat. Být tady a teď a soustředit se na to, že na mě svítí sluníčko/padají mi do vlasů dešťové kapky, jakou vůni má tráva, jestli slyším zpívat ptáky nebo bzučet hmyz. Zkrátka vnímat ten přítomný okamžik. A nemyslet na to, co všechno potřebuju udělat a co jsem nezvládla.
TO DO list
Dávám si nějaké úkoly na den. Ale popravdě jen takové, které vím, že jsem schopná zvládnout. Už jsem totiž zjistila, že teď, když si toho naplánuju víc, než pak zvládnu, vyčítám si to. Místo toho, abych si řekla, co jsem teda zvládla, i když mi není dobře, jede mi v hlavě kolovrátek, který na mě řve, co jsem naopak nezvládla. Tak tomu předcházím kratším TO DO listem, což funguje.
Řízená relaxace jako návrat k sobě
Protože mám v hlavě jak ve včelíně, každý den si pouštím řízenou relaxaci. Aby si ta hlava na chvíli odpočinula. Abych neztrácela kontakt se sebou. Když je to takhle rozjeté, zkuste si to představit jako když se snažíte držet malý dítě za ruku v davu lidí, kteří vůbec nevnímají, že tam jste, snaží se jít přes vás. Vy to dítě pořád držíte za ruku, ale pořád ho ten dav tlačí od vás. Ta řízená relaxace mi pomáhá rozehnat ten dav.
Můj vztah s Rudolfkem
Hodně se mazlím s Rudlou. Ano, vidím to nádobí, který je potřeba uklidit i prádlo, které je třeba vyžehlit. Můj život je důležitější než uklizený byt. A pokud to potřebuju, tak prostě upřednostním to, co mi dělá dobře. A to je právě to mazlení s Rudlou. Někdy třeba hodinu jen ležíme u sebe, on mi objímá ruku tlapkami, já ho hladím, čichám mu k hlavičce, oušku nebo tlapičkám a přináší mi to klid.
Zklidnění není konstantní, ale pracuju na něm
Mívám flashbacky. Nejsou hezký. Stačí zvuk, vůně, hra světla a stínu a jsem tam. A ještě pořád mívám noční můry. Ale teď už daleko míň. Díky Peťovi. Večer usínám u něj, slyším tlukot jeho srdce, cítím jeho vůni a jeho objetí na svém těle. Jsem v bezpečí. V naprostém bezbřehém bezpečí. Proto už usínám v klidu. Moje hlava poprvé v životě opravdu odpočívá, když spím. Až na pár výjimek. I když se to vůbec nedá srovnat, pravdou je, že když mám za sebou náročnou noc, den je pro mě výzva, na kterou nemám pokaždé dost síly nebo odvahy.
Snažím se to klidné usínání ještě podpořit. Takže moje večerní rutina je knížka před spaním. Zklidní mě a vtáhne do jiného světa, do jiných životů, a tak snáz unikám svým démonům v období, kdy vystrkují růžky.
Co mi pomohlo přijmout, že rutina ≠ nuda
Pro někoho je rutina omezení. Pro někoho skoro až sprosté slovo. Stereotyp ho ničí. Já to mám naopak. Před lety, snad ještě na škole jsem byla přesně v tom tahu té vlny, že se život hlavně nesmí stát nudou a stereotyp je špatně. Ano, v některých případech. Ale někomu stereotyp zachraňuje život.
Hodně mi pomohlo i to, že jsem pochopila, že režim a rutina mi má sloužit. Má to být nástroj, kterým sama sobě pomáhám. Nemá to být vězení nebo zákon, který se musí dodržovat, protože jinak přijdou sankce. Ten režim si tvořím já sama na základě vlastních potřeb, tudíž nutně musí mít ten rám propustný a já s ním můžu pracovat podle toho, jak to zrovna potřebuju.
Možná to máš jinak - ale tvoje duše si péči zaslouží taky
Není lehký si najít svůj způsob, který pomáhá. Taky jsem toho hodně zkoušela a dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že když selžu, tak to není špatně, jen to na chvíli potřebuju jinak.
Když má něco pomáhat, není to o tom, že musí být člověk pořád 100%, dokonalý a novodobý Kája Mařík 24/7. Ne. Má to pomáhat Tobě, proto to musí mít úlohu pomocníka, ne vládce. I režim a rutina mohou být spíš o návratech. Něco mi pomáhalo, vypadla jsem z toho, není mi nejlíp, tak se k tomu zkusím vrátit. Nefunguje to tak, že člověk z něčeho vypadne a pak si řekne jen: "Aha, musím to dělat tak a tak," a naskočí zpátky. Ne. Uvědomit si to je první bod. Ale pak je to postupné budování. To je cesta. Cesta k sobě.
Takže i když dneska zvládneš třeba jen jednu věc, která ti pomohla zůstat tady, je to dost. Ty jsi dost!!!
S láskou
(taky dost!!!) Helli❤
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥