Zpátky do reality

 Po sedmi týdnech v Bohnicích jsem se vrátila zpátky do svého světa, do svého prostoru a ke svým lidem. Jaký ten pobyt byl? Co mi dal? Jak zvládám návrat? Daří se mi naskočit zpět do rozjetého vlaku? To jsou otázky, na které vlastně sama pro sebe hledám odpovědi. 

Komunita
Strávila jsem téměř dva měsíce v komunitě, která se průběžně obměňovala, což nebylo vždy snadné přijímat, ale zase to považuji za přínos, co se dynamiky ve skupině týká. Poznala jsem řadu zajímavých, inspirativních lidí. Spřátelila se tam a v některých kolezích pacientech jsem našla spřízněné duše. Přinejmenším pro pobyt tam. 

Špičkový personál
Musím zmínit, že personál měl absolutně nadstandardní přístup. S takovou profesionalitou a zároveň empatickým přístupem jsem se snad ještě nesetkala (no, částečně, díky některým sestřičkám v Hradci na Céčku). V porovnání s hradeckým áčkem, kde do mě zdravotní sestra kopala, se tady o mě starali pomalu jak o princeznu a vždy se sestřičky i moje ošetřující lékařka snažily, abych se probrala do pocitu bezpečí, což potřebuji, abych po disociativním záchvatu nechytala paniku. 

Denní režim
Program byl náročný. Byla jsem zařazena do terapeutické skupiny, která měla psychoterapii každý den. Tedy 3x v týdnu skupinovou terapii, 1x hagioterapii, s níž jsem se setkala poprvé a musím přiznat, že mě mile překvapila, a 1x psychodrama. Odpoledne jsem pak trávila buď v Peer klubu (nejraději s úžasnou peerkou Eliškou), pohybem nebo v papírenské dílně, kde jsem vždy mohla vypnout a psychicky si po drsném dopoledni odpočinout. 
Během dne jsme také měli jacobsonovu relaxační metodu a večerní autogenní trénink, pacientský nebo sesterský klub a, samozřejmě, ranní komunity. K tomu všemu jsem měla vždy 1x v týdnu individuální psychoterapii a pohovor s ošetřující lékařkou. Jakooo...byl to fakt masakr, ale!

Dobrá průprava
Asi bylo znát, že už za sebou nějaké ty terapie mám, jelikož mě psychoterapeutický tým na každé vizitě chválil, že systematicky otevírám svá témata, která umím velmi dobře pojmenovat. Za to vděčím především své paní doktorce a fantastické terapeutce. Faktem je, že jsem se snažila postupovat logicky. Od dětství až po dospělost a nepřeskakovat sled událostí, které ovlivnily a ovlivňují můj život.

Uvědomila jsem si tam řadu věcí, ujasnila si, co je potřeba změnit a na čem musím ještě pracovat. Naťukla jsem i některá svá tabu, s nimiž mám i nadále problém, ale to už je prostě tak. Je to běh na dlouhou trať a u hraniční poruchy to prostě nevyřeší pár terapií. 

Prozření
Trochu mě sundalo uvědomění si, že vlastně nevím, k čemu směřuju. Na rozdíl od těch, kteří žili šťastně (nebo prostě normálně) až do nějakého zlomového momentu, který jim tu normálnost narušil, tak já vlastně nevím, jaké to je. Jo, zažila jsem pár týdnů, kdy jsem byla v podstatě stabilní, ale celý můj život provází úvahy o sebevraždě, bažení po sebepoškozování, nebo období totální mánie, kdy jedu na dluh, ať už energetický nebo finanční (jo povedlo se mi během jednoho manického období rozfofrovat veškeré své úspory). 

Chápu, že ve svém životě potřebuju najít balanc, ale popravdě nevím přesně, co to znamená nebo jak to vypadá. Snažím se docílit něčeho, co si moc neumím představit. Uznejte, že to není zrovna lehký úkol. Je to vlastně jako kdyby vám dal učitel matematiky do písemky kvadratickou rovnici, ačkoliv jste naposledy probírali sčítání a odčítání. Nevím, jestli to vysvětluji srozumitelně, ale tak nějak se cítím. Navíc jsem v matice nikdy nebyla zrovna silný student. 

Rozjetý vlak
Momentálně se snažím naskočit do svého života, ovšem s tím, že si potřebuju najít daleko víc času pro sebe. Miluju svou práci. Vlastě obě. Naplňují mě, obohacují, můžu se díky nim rozvíjet i realizovat. Ale musím se naučit i odpočívat a myslet na sebe. Správně si rozvrhnout čas a hlavně si říct, když potřebuju pauzu, pomoc, ubrat. To se mi zatím daří. Nepracuji dlouho do noci, nechci pracovat o víkendu, říkám si, když potřebuju day off a mám možnost, prostor nahradit si práci jiný den, až budu mít víc energie. 

Jasně, mohu si to dovolit proto, že pracuji v sociálním podniku, kde se berou ohledy na zdravotní problémy zaměstnanců a šéfová je daleko víc kamarádka, než nadřízená (a je prostě skvělá), a že pracuji v neziskovce, kde jsou ředitelem a PR manažerkou moji velmi blízcí přátelé, kteří ke mně mají takový rodičovský vztah, tudíž jim záleží na tom, abych byla především v pohodě. To jsou zkrátka nesporné výhody, kterých neumím využívat, ale zároveň bych se je měla naučit přijmout a pracovat s nimi v těch chvílích, kdy mi opravdu není dobře. Zatím se to učím. 

Odvaha, ne slabost
Ani tohle se nenaučím hned. I tohle je proces. Nebyla jsem zvyklá přiznávat, že na něco nemám, že potřebuju pomoc. Celá léta jsem to považovala za projev slabosti. Teď už vím, racionálně vím, že je to nesmysl, ale naučit se s tím doopravdy žít a dovolit si přiznat, že na něco nestačím, že jsem i já jenom člověk, je můj velký úkol. 

Tak mi držte palce, ať se nebojím říct si o pomoc dřív, než za pět minut 12.

Vaše navrácená,
Helli