Strávila jsem týden na uzavřeném oddělení v Hradci Králové. Bohužel mi nenechali ani tablet, a tak jsem nemohla psát. Nicméně tužku a papír mi nechali. A tak se s vámi nyní mohu podělit o nejzásadnější momenty z fašistického kriminálu.
Den první
Přijali mě naprosto vyřízenou, ale sanitář byl moc hodný a prohlížel mi věci jako člověku, ne jako nesvéprávnému hovadu. Později jsem měla disociak. Když jsem se probírala, cítila jsem jak mě sestra lehce kope nohou do ramene. Když jsem se zvedla, ještě mi řekla, ať si tohle nechám laskavě na Béčko, že tu na to nejsou zvědaví. A jako třešnička na dortu bylo jiné datum narození na identifikačním náramku.
Poznatek: Hajzlpapír i některé sestry tu jsou za trest.
Den druhý
Během mých předchozích hospitalizací bylo zvykem, že jsme mezi sebou čenžovali jídlo, a tak jsem hladovému kolegovi nabídla svůj krajíc chleba a hned jsem dostala čočku, že to teda v žádném případě, že je to zakázané. No, docela luxus vyhazovat jídlo v době, kdy lidé obrací každou korunu, aby měli na jídlo. Večer jsem tajně dala chleba jinému kolegovi, ale paní z kuchyňky má oči všude, a tak jsme hned dostali pucunk, že víme, že se to nesmí. Smířlivě jsem řekla, že je přece škoda, když se to vyhodí do koše. Paní mě odpálila jako pingpongový míček: "Nediskutujte se mnou!" a od té doby mi dávala ostentativně najevo, jak jí seru.
Poznatek: Platím si zdravotní pojištění, pobyt i stravu v nemocnici platí má pojišťovna, tudíž jídlo je moje a mohu si s ním dělat, co chci. Ale nesmím.
Den třetí
Už od rána jsem pochopila, že den bude jak korálek. Ani jedna sestra nebyla schopná odpovědět mi na pozdrav. Skoro celý den se veškerý personál na nás neležáky díval, jako bychom je obtěžovali už jen tím, že dýcháme. No, špatný den má občas každý.
Poznatek: Se slušností do prdele dojdeš.
Den čtvrtý
Našla jsem si tu kamarády. Alkoholika a feťáka. Paradoxně to byli jediní, s nimiž se dalo mluvit a byli mi blízko věkem. Do budoucna ovšem ani jeden z nás nepočítá, že bychom se vídali. Alkáč tvrdí, že se sebevrahy je největší sranda, feťák stále opakuje: "To se mnou udělaly drogy," a skorosebevrah je rád, že se má s kým rozptýlit.
Poznatek: Tonoucí se stébla chytá.
Den pátý
Paní z kuchyňky nás s alkáčem hlídá jak ostříž. To člověku vyloženě chutná.
Už se mi alespoň daří se zasmát. Myšlenky na sebevraždu 3*/5* Asi jsem potřebovala na oddělení, kam nepatřím, abych si začala uvědomovat, že můj život ještě má nějaký smysl.
Poznatek: Život může být krásnej, i když stojí za hovno.
Den šestý
Začíná se mi dělat líp. Dokonce plánuju, že bych trochu revitalizovala blog. Že bych vás zásobovala více články na různá témata. Úroveň myšlenek na sebevraždu se snížila na 1*/5*. A paní na pokoji, která mě zpočátku trochu lezla na nervy svými otázkami, zda si může vypít kávu, dojít na záchod nebo chodit po pokoji, je vlastně moc prima. A nesnáší místí personál.
Poznatek: Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.
Den sedmý
Jdu domů. Ale ráno ještě super zkušenost. Musela jsem sestru upozornit, kolik miligramů léku beru, protože by mi jinak dala poloviční dávku. To je, panečku, soustředění. Od té chvíle na mě sestra zahlížela, že kdyby měla místo očí kudly, tak jsem jak cedník.
Měla jsem slíbeno, že mohu jít domů v deset. Ještě o půl 12 jsem čekala před sesternou. Dvěma odcházejícím přede mnou sestřička donesla papíry k podpisu a zprávy. Mně nic. A tak jsem čekala, čekala a čekala. Až přišla paní doktorka a ptala se mě, jak to mám s odvozem. Tak jsem jí řekla, že na mě tatínek čeká už od 10 hodin venku. Tak prý jsem si měla jít říct. Jo, na oddělení, kde se člověk bojí i dýchat, natožpak se na něco zeptat. Obzvlášť po těch zkušenostech.
Poznatek: Odvážnému štěstí přeje.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥