V příjemném prostřední Přátelské hospůdky U Žoldnéře jsem si tentokrát trošku vyzpovídala hradeckého fotografa, muzikanta, bohéma Jarka Plesara (50), s nímž jsme si povídali nejen o fotografii a muzice, ale také o tom, jak náročné může být umělcem na plný úvazek, když přijde takový lockdown.
Jarku, oslavil jste padesátku. Co pro vás toto životní jubileum znamená?
Všechno je v hlavě a já naivně doufám, že ta padesátka je opravdu polovina. Na ten věk se zdaleka ani necítím. Tělesně jen někdy po ránu. Ale jinak je to opravdu jen číslo.
Na čem v tuto chvíli pracujete?
V mnoha ohledech na sobě.
A po stránce fotografické?
Už rok mi v hlavě zraje takový projekt, který se bude fotografovat na českých hradech a zámcích. Chtěl bych navázat na ten svůj akt - neakt a zasadit jej právě do tohoto prostředí a prostřednictvím svých fotografií vyprávět příběh o tom, jak se tenkrát žilo. Samozřejmě půjde opět o klasickou kolorovanou scénickou fotografii.
Když jsme u té fotografie, vnímáte u sebe nějaké změny, nebo se držíte svého nezaměnitelného osobitého stylu, přístupu...?
Pořád mě baví lidi, jen už víc tvořím, než hledám. Ohýbám, nakrucuji a natáčím právě lidi do svých vlastních příběhů. Snažím se využít to jejich krásno, abych řekl, co říct chci.
Jak jste trávil profesně čas během lockdownu, to bylo jistě krušné období, protože umělecká činnost zakázána nebyla, ovšem živnost de facto ano.
Tak, tak. Ta doba fotografům a vůbec umělcům příliš nepřála, ale na druhou stranu to beru tak, že byl čas vymýšlet. Tvůrčí aktivita takřka nulová, protože lidi měli strach, takže když už, tak pouze s ověřenými lidmi. Za tu dobu vznikly asi dvě fotografie. To je všechno. Kontakt s řadou lidí se zpřetrhal, tudíž nebylo jak, nebylo s kým pracovat na nových věcech.
Je snadné ty kontakty teď, kdy už žijeme zase "normálně", obnovit?
Tak půl napůl. S někým takřka bez problému, s někým ten kontakt zmizel kdesi v propadlišti dějin. Ale někteří lidé se přece ozývají, objevují se i noví, kteří by se mnou chtěli spolupracovat. Zkrátka to tak je.
Za posledních 10 let máte za sebou řadu výstav, křtů kalendářů, ba dokonce se vaše fotografie objevily i ve výběru prvních 15 nejlepších českých a slovenských fotografů aktů (rok 2012), co ale považujete za svůj největší kariérní úspěch?
Že si soukromý sběratel z Londýna přijel pro moji fotografii. Přijel, vybral si fotografii Šachová partie, nechal si ji zapaspartovat a ona s ním poté odletěla do jeho soukromé galerie.
Kromě toho, že jste známý fotograf, jste také muzikant, který má za sebou několik alb, ať už se skupinou Pedro, nebo desku, kterou jste natočili jako duo Malá sada. Na čem v tuto chvíli pracujete?
Momentálně pracujeme na desce s Kubou Vojtěchem jako instrumentální duo MyTwo, kde zpracováváme instrumentálně populární skladby nebo ohýbáme k obrazu svému ty klasické. K tomu teď vlastně připravujeme ještě desku ze šermířského prostředí.
To zní jako spousta práce, takže se nenudíte?
Nevím, co je nuda.
Co je pro vás hnací motor?
Každej příští den.
Hodně se pohybujete v uměleckých kruzích. Co pro vás bylo největším překvapením, nebo jaké to vlastně je být součástí toho všeho?
Zjištění, jak málo v tom člověk znamená. Že čím víc toho člověk umí, zjišťuje, jak málo toho umí, čím výš se dostal, jak nízko to ve skutečnosti je. Bez té pokory nelze fungovat, je potřeba se sklánět před těma starejma mistrama a užívat si to, co je, co tady bylo a co je daný.
Článek byl původně psán pro Hradecký deník, ale bohužel nevyšel, a tak sdílím alespoň s Vámi, protože Jarka považuji za velice zajímavou, renesanční osobnost Hradce Králové.
S láskou
Helli
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥