A z čeho máš deprese? A jak se projevuje ta hraniční porucha osobnosti? Vždyť vypadáš normálně, tak proč chodíš na terapii? A k čemu ta terapie je? Pomáhá ti to vůbec nějak? Co tam jako řešíte? A to je tvoje doktorka, jo? A co to je mánie? Jak se to projevuje? Proč ti vadí lidi? Proč nemůžeš jít na hokej?
Otazníky
Jsou to desítky otázek, na které se snažím odpovídat ve víře, že alespoň moje nejbližší okolí pochopí, že člověk s duševním onemocněním nutně nemusí vypadat jako doktor Lecter. Ve snaze šířit mezi lidmi informace o tom, že vůbec existuje nějaká hraniční porucha osobnosti a že to není nic nakažlivého, ale naopak se s tím docela dá žít. Jen to my, hraničáři, máme zkrátka v některých věcech o poznání těžší, než zdraví lidé. Ale...co si budeme nalhávat, jsou na tom lidé také podstatně hůř a před nimi klobouček, vážení.
Stigma
Poznámka, že vypadám úplně normálně mě obvykle celkem pobaví. Ačkoliv mě s postupem času zaráží víc a víc. Dochází mi totiž, jaké je duševní onemocnění neskutečné stigma. Na jednu stranu ho lidé zlehčují, protože není vidět jako zlomená noha a nejde tak snadno vyléčit, ale současně si nemocné představují zřejmě jako chovance z těch nejhorších nočních můr.
Masky vs. realita
Nepopírám, že jsou lidé trpící duševním onemocněním, na nichž prostě na první dobrou poznáte, že s nimi něco není úplně v pořádku, ale není to podmínkou. Naopak si někdy připadám paradoxně znevýhodněná tím, že na mně není na první pohled poznat ani těžká deprese, protože okolí má pak tendence zlehčovat můj stav a moje prožívání. Což je něco, co v daném momentě není nic žádoucího. Na druhou stranu to chápu, protože jsem si nikdy neuměla moc říkat o pomoc a už vůbec ne, když mi bylo zle a měla jsem odhalit svou slabost. A nebudu vám lhát, svou masku pohodové holky jsem se naučila nosit dost přesvědčivě.
V dobré společnosti
Co mě ovšem těší je fakt, že mám kolem sebe lidi, přátele a kamarády, kteří se ptají, chtějí vědět víc. Ale co hlavně, že naslouchají. Spousta lidí se totiž zeptá a slyší vaši odpověď, ale pořád ještě to neznamená, že vás skutečně poslouchají a třeba chtějí vědět, kým doopravdy jste. O to těžší je pak být sám sebou. Nebo alespoň pro mne bývalo.
A kdo že vlastně jsem?
Netvrdím a nechci, aby to tak bylo, že HPO je současně mou identitou. Nechci dávat rovnítko mezi Hel a Hraniční porucha osobnosti, tak to určitě není. Ale tak, jako smysl pro povinnosti nebo silná dávka empatie, je i hraniční porucha osobnosti mou součástí a já se jí nechci vyhýbat, nechci ji skrývat. Netvoří mě, ale zároveň se podílí na tom, kdo jsem. Nestvořila mě, ale hrála svou roli v různých momentech mého života, včetně některých ne příliš rozumných rozhodnutích (ok, nebudu se schovávat za diagnózu, někdy jsem se prostě zachovala jako debil).
Buďte sami sebou a naslouchejte, jen tak docílíme společnosti, ve které stojí za to žít.
xoxo
Hella
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥