Za naše problémy v dospělosti podle Freuda mohou naši rodiče. Tím, jak se k nám chovali v dětství. Ačkoliv byla většina jeho teorií již vyvrácena, já si přijdu jako zářný příklad toho, že se zas až tak nemýlil.
Mužské role v mém životě hrají zásadní roli. Myslím, že nejvíc se na mně podepsal biologický otec. Toho obviňuji z většiny svých problémů. A právem. Díky němu a jeho ženě se dnes cítím tak, jak se cítím. Neschopná, nechtěná, tlustá, občas hnusná, k ničemu, bez větších cílů.
Můj biologický otec se, když mi byly tři měsíce, sebral a odešel od nás. To mu zas tolik nezazlívám. Byl to tyran a despota. Ubožák. Jsem ráda, že jsem nezažila jeho výchovu. Na druhou stranu jsem si až do puberty strašně moc přála, aby mi byl tím otcem. Aby si mě bral každou druhou neděli na celý den, aby se mnou podnikal to, co jiní tátové se svými dětmi. Aby mě naučil plavat, rybařit, jezdit na kole, vlastně cokoliv. To se nedělo.
Jednou jedinkrát za celý život mě vzal do cirkusu, když ho maminka poprosila, že mi to slíbila, ale musí do práce. A tak se mnou byl jednou v cirkusu. To se překonal. Jinak jsem ho potkávala jen u babičky. Když jsem byla malá, párkrát se stalo, že mi zahrál na kytaru Ho ho watanay. Ale nikdy nezapomenu, jak jsem ho chtěla obejmout a on mě odstrčil.
Můj dětský mozek to nechápal. Nerozuměla jsem tomu, co jsem udělala špatně. A to byl moment, kdy jsem si na zbytek života začala připadat, že to já jsem špatná, proto o mě nikdo nikdy nebude doopravdy stát, když mě i vlastní táta odstrkává.
Pravá macecha
Jeho žena se do mě pro změnu neustále strefovala, že jsem tlustá. A tak jsem si celý život tak připadala. Dokonce jsem nikdy nechtěla nosit kraťasy, protože jsem si na ně připadala příliš tlustá a hnusná. Poprvé jsem si oblékla kraťasy ve svých 29 letech, kdy jsem si řekla, že to je můj boj, jak vypadám a pokud někomu přijdu hnusná, tak ať na mě nekouká.
Starší brácha
Protože mamka neměla moc štěstí na chlapi, vzhlížela jsem místo toho dlouhá léta ke svému staršímu bratrovi. No, to jsem si vybrala vzor. Feťák, který holkám schovával boty, když od něho chtěly odejít. Naše poslední konverzace před pár lety skončila tím, že mi vyhrožoval, že mi nechá zabít psa a já dostanu kolenem. Skvělej bráška.
Konečně tatínek
Nikdy nepřestanu Bohu děkovat za to, že mamce poslal do cesty taťku. Ten mi v 8 letech dal rodinu, bezpečí, zázemí, bezvýhradnou lásku. To je můj táta, ne ten přízemní člověk, který mě nosil v pytlíku. Bohužel, pro vznik hraniční poruchy osobnosti jsou nejzásadnější první roky života. Věřím, že kdyby si taťka našel mamku o těch 8 let dřív, nebyla bych na tom teď takhle.
Kolik toho unesu?
Co se dá dělat. Věřím, že Bůh nám nakládá na bedra jen tolik, kolik uneseme, a tak se snažím to brát, i když někdy mám pocit, že mě přecenil, protože nevím, kudy kam. Mám pocit, že nemám sílu dál bojovat se svými démony, čekat, kdy přijde další disociativní záchvat, kdy mi ujedou nervy.
Aspoň v něčem výjimečná
Moje doktorka tvrdí, že jsem výjimečná hraničářka, protože nemám na denním pořádku tu výbuchy vzteku. No, nemám. Prožívám je totiž jen ve své hlavě a navenek se snažím krotit. Ne vždycky to jde. Někdy prostě ujedu. A pak je mi to líto. Jindy se řehtám na celé kolo, až mě okolí podezírá, že jsem snad zfetovaná. Nejsem. Jen moje osobnost proniká na povrch.
Není to se mnou jednoduché, ale vězte, že ne všechno je mou vinou...
xoxo
Hella
Jsi statečná holčička a o těch dvouch uvítacích si myslím své
OdpovědětVymazatMá tam být ubozacich
OdpovědětVymazat