Sebepoškozování

 Asi každý si někdy řekl "To jsem debil!" nebo něco podobného. Představte si ale, že nedokážete zůstat jen u toho a za každý prohřešek, i když ho nemáte jak ovlivnit, máte stejnou touhu se pořezat nebo si jakkoliv jinak ublížit, jako abstinující alkoholik se napít, když před něj někdo postaví lahev. 

Nemůžete to pochopit, chápu vás
Pro zdravého člověka je to zcela nepochopitelná věc. Pro nás, kteří trpíme závislostí na sebepoškozování je to ale dennodenní boj. My bohužel dost často nedokážeme zůstat jen u toho slovního sebenapadání. A saháme po žiletkách, nožích, zkrátka po čemkoliv, čím si lze ublížit.

Příběh začala v dětství
Já s tím začala už jako dítě. Bila jsem se do břicha a do nohou. Naštěstí se na mém těle málokdy dělají modřiny a moje dětská pěstička nebyla natolik silná, aby mi je způsobila. Ale bolest jsem cítila a ulevilo se mi. Taky jsem se štípala do rukou a vlastně dělala se svým tělem cokoliv, co mi aspoň na moment pomohlo zapomenout na psychická trápení. Aniž bych tomu jako dítě rozuměla.

Puberta byla náročná
V pubertě jsem poprvé doma našla žiletku. A to začalo peklo. Řezala jsem se do nohou, do rukou. I když jen trochu. Vzpomínám si ale, jak jsem na střední strašně zvorala test ze speciální pedagogiky, odevzdala ho a utíkala na záchod, kde jsem z telefonu vytáhla právě onu zrezlou žiletku a řízla se. Hluboko. Ta jizva je vidět dodnes. Když se mi dobře podíváte na levé zápěstí, všimnete si drobných ranek. Vy uvidíte jizvy, já všechno, co jsem kdy pokazila, co se mi nepovedlo, co mě bolelo natolik, že jsem nevěděla, co jiného dělat, protože mluvit o svých bolestech jsem nedovedla. A tak jsem se řezala, škrábala a nosila dlouhé rukávy nebo hromadu náramků.

On mě držel nad vodou
Dokud žil Páťa, tak jsem se zvládla udržet a neubližovat si. Každou bolest jsem s ním v pozdních nočních nebo ranních hodinách probrala nad skleničkou a zmrtvila se natolik, že už jsem neměla na žiletky ani pomyšlení. Ale co odešel, je těžké se bránit. 

Když nejsou nože a žiletky
V nemocnici jsem dokonce využila situace a rozřezala jsem si ruku zlomenou sponkou na papír, kterou mi při příjmu na polouzavřené oddělení zapomněli vzít. Kdyby to nebylo tak tristní, člověk by snad musel ocenit tu vynalézavost...

Jiný způsob, lepší
Nedávno jsem tu sdílela článek o svých kérkách, neřekla jsem vám v něm ale celou pravdu. Ano, moje tetování vyjadřují mou osobnost, jsou mi ochranou i životní motivací, ale pravdou je, že jsou mi taky náhradou právě za žiletku. 

Pokaždé, když to na mě jde, když lačně chodím kolem nožů, které mám doma a svádí mě představa, že stačí vzít ten nůž a potrestat se, ulevit si, je tak blizoučko. Naštěstí mám tatéra, který tohle ví a udělá si na mě čas vždycky, hned jak to jde. A tak tu pozornost obvykle zaměřím na to, co chci nosit na svém těle a pak už se jen oddávám té úlevě. 

Lidé se mě často ptají, jestli tetování bolí. Nemůžu být objektivní. Tak, jako jsem obvykle necítila, jak mi ostří zajelo pod kůži, tak stejně tak téměř necítím jehlu. Je to totiž moje chvíle úlevy, kdy se můžu soustředit jen na to, že jsem dokázala odolat a počkat, až bude mít můj tatér chvilku vytvořit na mém těle místo jizvy a špatné vzpomínky něco, na co dokážu být pyšná. Co mi nepřipomíná, jak jsem slabá, ale naopak něco, z čeho pak čerpám třeba i sílu a odvahu bojovat sama se sebou. 

xoxo
Hella