Potlachem svět nezměníš_článek z roku 2019

 Když jsem byla malá, bylo normální, že nás venku napomínali i cizí lidé a říkali, jak bychom se (ne)měli chovat. Nám zpravidla jen cukali koutky, po odchodu dospěláka jsme propukli v hurónský smích, ale nadále jsme nepokračovali v tom, za co nám bylo vyčiněno. I přes dětinskou rozjařilost nám instinkt velel respektovat kritiku toho, co děláme, a protože to řekl někdo dospělý, nebylo proč pochybovat o tom, že má pravdu.

Roky a/nebo zkušenosti
Snad je to věkem, snad tím, jak jsem znechucená, když vidím, jak se dnes chovají o generaci mladší lidé (no, jo, klasika – to my jsme takoví nebejvali), snad dobou, která z většiny z nás činí cynické konzumenty standardizovaného způsobu života, snad od všeho kousek, ale nedokážu se nepozastavit a rozčílit nad tím, co se děje.

Diskuse a respekt
Narodila jsem se v roce 1990, tudíž jsem socialismus nezažila, a proto s úctou šoupu nohama, namísto abych se oháněla hysterickými hesly, která znám jen z vyprávění. Jsem a vždycky jsem byla přesvědčená o tom, že každá doba, každé zřízení nese své a nic není černobílé. Považuji se za člověka nastaveného především směrem k demokracii, a jako taková respektuji (ačkoli bývám v diskusi horlivější, pořád jde o zápal pro věc, nikoli urážení člověka s jiným, ba dokonce protichůdným pohledem) názory druhých, tedy i ty, které se mi nelíbí, kteří mají blíže doleva. Můžeme spolu diskutovat, nemusíme se shodovat, přesto bychom se měli respektovat.

Co ale příliš (nebo alespoň bez svého skromného komentáře na svém blogu) respektovat nedokážu, jsou jedinci, kteří v téže větě mluví o demokracii a současně verbálně napadají druhého za jeho jiný postoj, nebo jakkoliv jinak popírají hodnoty, které by jako demokraté měli umět respektovat a praktikovat.  V posledních pár dnech se událo dost věcí okolo 17. listopadu, demonstrace na Letné, stávkující studenti na UK…jelikož marodím a jediný můj kontakt se světem momentálně zprostředkovávají sociální sítě, strávila jsem dost času na FB. Tolik nenávisti v komentářích, tolik urážek, tolik pozérských rádoby inteligentních výkřiků jsem nezažila ani nepamatuji.

Budoucnost ve spacáku
Nejvíc mě asi zaujali stávkující studenti požadující odstoupení rektora UK, protože dle jejich názoru univerzitu špatně řídí a staví se nezodpovědně ke klimatu. Ptám se, kde se v lidech, kteří ještě sami vůbec nic nedokázali, bere ta drzost a přesvědčení, že by měli rozhodovat o zaměstnání, práci a konání druhých, potažmo vzdělanějších lidí, kteří minimálně ve svém oboru už něčeho dosáhli, nehledě k tomu, že by jim mohl naplácat na holou, jelikož je +/- ve věku jejich rodičů.

Nekritizuji to, za co „bojují“ (z úcty k těm, kteří kdy skutečně bojovali, nasazovali své životy, si ty uvozovky nemohu odpustit), mluvíme-li o otázkách životního prostředí, ale jejich „boj“ zdá se poněkud směšným, když spočívá v tom, že se válejí ve spacácích na recepci, popíjí pivo a nealko nápoje z PET lahví, jedí jídlo z jednorázových obalů a jejich aktivita se vztahuje na twitter, FB, IG atd.

Pro běžného pracujícího člověka – a nemíním tím dělnickou třídu, jak by mohli uvědomělí studenti čekat, ale všechny pracující, ať už jsou to elektrikáři, zedníci, lékaři, manažeři, sociální pracovníci, kuchaři, zkrátka pro veřejnost různého vzdělání, povolání, hodnoty IQ, pohlaví, náboženského či etnického vyznání atd. se právem stávají jen skupinkou povalečů, kteří nic neumí, nic nedělají, za státní peníze studují a místo toho, aby tedy skutečně studovali, aby z nich mohlo něco být, se válí někde ve spacáku na recepci a pletou se do věcí, z kterých ještě moc rozumu nemají. A já se vůbec nedivím. Naopak se na ně zlobím, protože takováto forma protestu je k ničemu a jen z nás všech, kteří jsme studovali a kteří studují humanitní vědy s tím, že skutečně něco dělají, jen u toho zbytečně neřvou, dělají bandu pitomců.

Je mi stydno, že jsem házená do jednoho pytle se stejnými pokrytci a pozéry, kteří kafrají nad sójovým cappuccinem, které si předtím vyblejskli nejnovějším iPhonem a spolu s velkohubým komentářem o udržitelnosti zdrojů a naší planetě jej sdílí na sociální síť, místo toho, aby zvedli zadek a šli něco dělat.

Jít si lehnout na recepci do spacáku s pivem v igelitce zvládne kdejaký vagus! A jsou-li studenti nejsilnější hybnou energií (už proto, že jsou nejsnáze zmanipulovatelní), proč nedělají něco, co má smysl, co by mělo pozitivní ohlasy, co by mělo skutečně pozitivní dopad na širší veřejnost.

Proč místo povalování se ve spacáku nechodí okolo univerzity, rektorátu a nesbírají odpadky a nedopalky cigaret s takovým nasazením, s jakým si dělají potlach pěkně v teple připojení prodlužkou na nabíječku? Proč nejdou dobrovolně pomoct vysazovat stromky a na to upozorňovat na sociálních sítích? Proč neuspořádají happening na veřejném místě, kde by šířili osvětu, informovali kolemjdoucí o tipech, jak se chovat ekologičtěji, aniž by se člověk musel omezovat a výrazně měnit svůj způsob života, jak mít ekologickou domácnost, jak za sebou zanechat co nejmenší uhlíkovou stopu, o alternativách, které existují a nejsou tak rozšířené, pokud se člověk sám nezajímá?

Proč? Protože ve většině případů by na to drtivá většina z nich neměla, jelikož sami nemají tušení, o čem je řeč. Nevěřím, že jeden jediný student, který se v tom Karolinu válí, pije z PETky a jí z jednorázových krabiček, má sebemenší ponětí, za co přesně vlastně stávkuje, nebo nedej bože, aby sám něco skutečně dělal. Mohu se mýlit, to samozřejmě uznávám, ale bohužel mě dosud nic nepřesvědčilo o opaku.

„Kdo chce změnit svět, musí napřed změnit sám sebe,“ řekl už Sokrates, což by tito studenti věděli a možná si vzali k srdci, kdyby místo nesmyslných barikád studovali a používali tu šedou hmotu, kterou nosí mezi ušima.

Mládí postrádá pokoru a bývá krátkozraké
Během svých studentských let jsem se i já zúčastnila jedné demonstrace. Ten den byly zrušené semináře i přednášky a naši vyučující nás nabádali, abychom se rozhodli dle svého svědomí, ale v podstatě nás nenápadně manipulovali k tomu, abychom nabyli dojmu, že je přece naší povinností se demonstrace zúčastnit. Jelo nás tehdy opravdu hodně.

Pravdou je, že dodnes si stojím za tím, proč jsem na té demonstraci byla, nelituji toho, ale na rozdíl od většiny těch, kteří tam byli také, jsem pak při dalších volbách nenosila placku s vyobrazením podobizny toho, proti komu jsem jen pár měsíců předtím tak hlasitě protestovala. Už tehdy mi došlo, že studenti jsou opravdu ta skupina, která je slyšet, má skutečně ohromnou energii, elán, který sálá ulicemi, jimiž masa prochází, ale je to také to nejzmanipulovatelnější stádo, které má tak málo životních zkušeností, že se snadno nechá ovlivnit jakoukoli dobře připravenou propagandou, která umí zahrát na tu správnou notu.
Nad kterou se moudřejší zamyslí a kriticky ji zhodnotí, než jí podlehnou.

Jen slova nestačí, ačkoliv jsou mocná
Mnozí studenti se učí velká slova, jimiž se pak rádi ohání, z patra nahlíží na méně vzdělané, které automaticky považují za hloupější, jako by snad vysokoškolský titul byl patentem na rozum, bývají přesvědčeni o vlastní nedozírné a samozřejmě zcela přirozené inteligenci, své jediné pravdě, ale co už si ze školy neodnáší, je aplikace vznešených principů do praxe. Respekt. Obyčejná lidská slušnost. Pokora. Úcta. Bohužel.

Už na škole jsem se setkala s tím, že ten, kdo křičel o respekt pro menšiny všech možných typů, mě pak urážel za můj názor. To pokrytectví bylo, je a zůstává dodnes úsměvné a tak hloupoučké. Jak můžu prosazovat respekt pro jednoho, zatímco druhého sám nedokážu respektovat a urážím ho pro jeho jiný názor? Pro příklad: „A proč by jako Vietnamci nemohli jíst kočky, mají prostě jiné zvyky než Evropani, měli bychom to respektovat. A nežer laskavě přede mnou ten řízek, maso je vražda, ty hovado nemorální!“ (pozn. týkalo se jiného tématu, ale princip byl totožný)

Možná by stačilo víc naslouchat
Víte, co činí moudrého člověka moudrým? Úcta k názorům a slovům jiného. Nejednou jsem se setkala s tím, že ten, kdo už měl pořádný kus života za sebou a třeba i několik titulů před i za jménem, si povídal s kýmkoliv a dobře věděl, že se má co naučit od kohokoliv, pokud mu byl jiný pohled předestřen slušně a logicky obhájen.

Někdo se urazí, jiný se nad mými slovy zamyslí, někoho se ani nedotknou. Vyjadřuji svůj názor ne s úmyslem někoho urazit, napadat, ale spíše přivést k zamyšlení o tom, že každá mince má dvě strany a je v pořádku chtít změnit svět, ale záleží na způsobu, který k tomu volíme.