M´Badjala Diaby: "Nechci, aby se lidé cítili špatně!"

M´Badjala Diaby (22 let), zkráceně Baďa nebo Bee, je mladá začínající básnířka, autorka knihy Na hraně, modelka a aktivistka snažící se o osvětu a destigmatizaci hraniční poruchy osobnosti. V současné době studuje literaturu na Univerzitě Hradec Králové a pracuje na své druhé sbírce básní. Co ji přivedlo k psaní, proč se snaží šířit informace o poruchách osobnosti a proč se vlastně věnuje modelingu?

(foto: Barbara Gorbunová, archiv New aliens agency)

Vydala jste sbírku básní s názvem Na hraně. Kdy jste se začala věnovat psaní poezie?
Básně jsem začala psát zhruba v 10 letech, původně šlo jen o rýmy pro zábavu. Když mi bylo asi 13 let, začala jsem psát o věcech, které jsem nedokázala jiným způsobem vyjádřit, někomu říct, takže jsem vlastně tehdy nevědomky používala psaní jako formu terapie.
Na hraně je první sbírka, která byla vydaná, ale není to první sbírka básní, kterou jsem napsala. Ty první dvě, které jsem sepsala přibližně v 16 – 17 letech, ovšem zůstaly takzvaně v šuplíku.

A chystáte se je vydat také?
Ne, neřekla bych. Mám určitou dávku sebereflexe, takže bych řekla, že nejsou úplně špatné, ale ani tak dobré, abych je chtěla sdílet.

Jak vlastně vznikla kniha Na hraně?
Sepisovala jsem si své pocity v době první hospitalizace na psychiatrické klinice v Hradci Králové. I ve stavech disociace, takže spoustu věcí jsem si ani nepamatovala, že jsem je psala a objevila je až doma v deníku. Pokračovala jsem tedy v psaní i doma, kdy vznikaly Půlnoční myšlenky, které v knize najdete.
Původně jsem vůbec neplánovala, že ty básně budou tvořit sbírku, kterou později budu chtít vydat, ten impulz přišel až později. Respektive těch impulzů bylo více, ale takový nejsilnější byl, když zemřela moje spolužačka. To mě přivedlo na myšlenku, že nechci, aby se lidé cítili špatně a končili své životy. Vlastně jsem tu knihu vydala proto, abych tím oslovila především ty, kteří mají křehkou psychiku a potřebují pomoct, jen neví, na koho se třeba obrátit. Proto jsou v knize i odkazy, kam zajít či zavolat. Je totiž hodně lidí, kteří se cítí špatně, ale málo informací o tom, že je možnost to řešit.

Jaký to byl pocit objevit něco, co jste psala a nevědět, že jste to psala?
To bylo hodně zajímavé. Po propuštění z nemocnice jsem si listovala deníkem a nacházela právě své básně. U některých jsem věděla dokonce i to, kdy a v jakém rozpoložení jsem je psala, ale některé pro mne skutečně byly překvapením, protože jsem měla dojem, že je vidím poprvé v životě. Cítila jsem se tak trochu jako rozdvojená osobnost, protože jsem poznávala své písmo, ale nevěděla jsem, že jsem to psala a už jsem se neztotožňovala s těmi pocity, které jsem oněmi básněmi vyjadřovala.

Co vás inspiruje?
V životě asi nejvíc lidé, u nichž vnímám vnitřní sílu, odhodlanost bojovat se svými démony. Kteří vykračují ze své komfortní zóny. V psaní pak obecně řečeno bolest, která je takovým hnacím motorem pro mé psaní. Moje stavy související s hraniční poruchou osobnosti. O veselých věcech zatím psát neumím, protože se teprve učím sžívat se se šťastnými momenty ve svém životě. Oproti tomu v bolesti jsem žila tak dlouho, že už pro mne není tak intimní a je pro mě jednodušší ji sdílet skrze poezii.

Pracujete momentálně na další knize? Jaké bude její téma?
Ano, pracuji, ale pravděpodobně nebude mít jedno ústřední téma. Ale zalíbil se mi ten koncept, který jsem použila už u knihy Na hraně, takže zase půjde o kombinaci básní a krátkých textů. Můžu ovšem prozradit, že tam bude nějaká dějové línka, která všechny text propojí.

Kromě knihy natáčíte na instagram slam poetry a dokonce jste natočila krátký film s názvem Somebody, v němž nejen hrajete, ale mluvené slovo (angličtina) je vlastně jedna z vašich básní. Jak tento krátký film vznikl?
Díky mé práci – modelingu – mě oslovil jeden režisér, který žije střídavě v Los Angeles a Paříži. Ten natáčí právě tyto krátké filmy. Měli jsme pár zoom meetingů, kdy se mě ptal na mou situaci, jak jsem se dostala k modelingu a tak podobně, až jsme narazili i na to, že píšu poezii. Požádal mě o nějakou ukázku, tak jsem mu něco poslala a právě má báseň Somebody ho zaujala natolik, že se rozhodl ji použít. A tak jsme společně vytvořili tento minifilm, jenž by mohl být zase dalším způsobem, jak oslovit veřejnost, nebo především ty, kteří zažívají nějaké negativní pocity.

Kromě psaní se tedy věnujete i modelingu. Jak jste se k této práci dostala?
To byla vlastně taky taková náhoda. Kdysi jsem oslovila jednu agenturu, která mě pozvala na casting, ale tehdejší přítel mě srazil s tím, že nejsem žádná modelka a nikdy ze mě nebude, tak jsem to vzdala. Po první hospitalizaci, tuším v květnu loňského roku, mě ale oslovil šéf naší agentury, že bychom mohli zkusit nějakou spolupráci, fototesty a podobně a na základě toho uvidím, zda mi to bude sedět, a to už jsem si řekla, že do toho prostě půjdu, protože za zkoušku nic nedám. A ono to vyšlo. Ačkoliv když jsem se poprvé postavila před tu kameru, tak jsem si připadala jako ryba na suchu, protože jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Ale teď už si v tom naopak připadám jako ryba ve vodě.

A co pro vás modeling znamená?
Modeling je pro mě určitě forma vyjádření a je to prostor, kde vidím svůj progres, kde se dokážu ocenit, co mě táhne ode dna. Navíc jde o další odvětví, které potřebuje destigmatizaci, protože o modelkách koluje řada mýtů, které je, domnívám se, potřeba bourat a to je něco, o co se snažím i já. Samozřejmě, že ten průmysl může být rizikový pro někoho, kdo je psychicky křehčí, toho to může semlít, a proto miluju naši agenturu New aliens agency, která neprodává míry, ale i osobnosti, což se v modelingovém světě začíná víc a víc cenit.

Na co jste doposud ve svém životě nejvíc pyšná, co se týká psaní a modelingu?
Řekla bych, že asi na to, že jsem do toho vůbec šla. To se týká obojího. Že jsem šla s kůží na trh a rozhodla se žít naplno. Takže asi na ten svůj postoj.

Hodně se věnujete destigmatizaci hraniční poruchy osobnosti, kterou sama máte. Vnímáte v tomto ohledu nějaké výsledky?
Rozhodně. Dost často mi píší lidé na instagramu, že mají nějaké problémy. Já je tedy vždy upozorním, že nejsem doktor ani terapeut, že jen říkám ty věci tak, jak jsou, jak je cítím a třeba jim doporučím se obrátit na odborníka s tím, že je v pořádku začít s nějakou terapií, pokud jím cokoliv v jejich životě brání v nějakém prožitku. A ti lidé právě tohle oceňují a třeba mi i píší, že se rozhodovali x let, zda jít k odborníkovi a moje sbírka nebo videa je nakopli, že půjdou. A to je právě důvod, proč to dělám. I kdybych tímto způsobem pomohla jednomu člověku, tak je to pro mě to nejvíc, ten – řekněme – úspěch.

A co vás k tomu vede, že to děláte?
Nejspíš to, že potřebuju vědět, mít pocit, že nějakým způsobem přispívám do té společnosti, protože jsem vždycky měla pocit, že pro mě v té společnosti není místo. Jasně, ten pocit, že jsem tu navíc, ovlivnilo i to, že jsem často byla společností odmítána. Jiná barva pleti zkrátka je svým způsobem stigma a ne každý dokáže přijmout, že jsem Češka, i když jsem černá. Najednou to místo ve společnosti mám.

Cítíte se jako umělkyně?
Nemám ráda nálepky.

Co byste doporučila začínajícím umělcům?
Umělce z vás neudělá to, že vás lidi poznávají, zpětné vazby, takzvaný úspěch, ale spíš je to o vnitřním prožitku. Je důležité si cokoliv, co děláte, na čem pracujete, hlavně užít. Důležité je to, co to umění dává právě vám.

xoxo
Hella 💖💜