Jsem mimo a svět se zbláznil!

 V dnešním článku bych se s Vámi ráda podělila o to, co ke mně neodmyslitelně patří a čemu sama teprve začínám trochu rozumět. Jedná se o stavy derealizace a depersonalizace. Je to jako s Alzheimerem - povrchně se ty situace mohou zdát komické, ale pod povrchem to nic směšného není. Chcete vědět víc? 

Z vlastní zkušenosti
V první řadě je potřeba říct, že tyto stavy nutně nemusí zažívat každý hraničář. A taky je docela důležité, že u každého se ty stavy mohou maličko lišit, respektive jejich vnímání může být rozmanitější. Budu mluvit pouze z vlastní zkušenosti, tedy pouze o tom, co důvěrně znám. Někdo jiný to může zažívat (a přežívat) tedy i odlišně, ať už hůř nebo snadněji. 

Jak dlouho s tím žiju?
Tyto stavy zažívám už snad odnepaměti. Kam až moje paměť sahá, tam se objevovaly, buď ve větší nebo menší míře. Když mě doktoři léta mylně léčili na epilepsii, myslela jsem si, že to patří k tomu a snažila se to tak brát a nefňukat. Poté, co mi změnili diagnózu, a moje disociativní záchvaty byly považovány za synkopy způsobené náhlým prudkým poklesem tlaku, přisuzovala jsem je právě nízkému tlaku. A někdy kocovině. Až letos v nemocnici jsem konečně zjistila, co jsou moje disociativní záchvaty a že ty stavy, které mám, jsou právě depersonalizace a derealizace.

Co to vlastně je? Jak to vypadá?
Po pravdě řečeno není snadné to vysvětlit nebo nějak jednoduše popsat. Ale zkusím to, protože věřím, že pro někoho z vás to může být zajímavé. Začnu u depersonalizace. Jedná se o stav, kdy vám vaše vlastní tělo, myšlenky, vše, co k vám patří, co vás tvoří, připadá tak nějak cizí. Je to trochu jako kdybyste hráli počítačovou hru, kdy vnímáte prostředí skrze postavu ve hře. Díváte se na svoje tělo, díváte se na sebe do zrcadla a nějak nedokážete uvěřit, že to jste skutečně vy. Zkrátka jako kdyby jste to nějak nebyly vy. Víte, že jste, ale mozek to jaksi nechce přijmout. Zkuste si představit, že je každý člověk rozdělen na tělo a duši, kdy za normálních okolností jsou tělo a duše kompatibilní, jsou jako pevně spojené ruce, ale v depersonalizaci naopak kompatibilní nejsou. 

U derealizace vám zase prostředí připadá nějak zvláštní. Mně v derealizaci okolní svět připadá jako ve snu. Tvary a barvy nejsou konzistentní, všechno se vlní a nic není ukotvené. A občas se na něco zaměříte a hrozně se na to zafixujete. Právě jako ve snu, kde probíhá nějaký děj a vy si ráno po probuzení řeknete "Jo, zdál se mi sen a byl tam takový starý dům a v něm velký pes" - nepopisujete kompletně celé prostředí, zkrátka si vybavíte a vypíchnete jen určitý předmět nebo postavu. A takhle je to u mě v derealizaci, jenže nesním, ale žiju to. 

Děsí mě a překvapují
Těch stavů se někdy bojím. Někdy hodně. Nikdy totiž nevím, jestli jedoucí auto skutečně existuje, nebo ho jen moje mysl nějak vygenerovala. Nebo naopak, jestli je silnice skutečně prázdná, nebo se odnikud objeví auto, které mě srazí. 

S těmito stavy mám také spojené výpadky paměti. Třeba když jsem byla v nemocnici a tyto stavy u mě trvaly několik dní, prý jsem si telefonovala s kamarádkami. A já o tom vůbec nevím. Prostě si vůbec nemůžu vzpomenout, že bych s někým telefonovala, že bych si s někým psala, dokonce si ani nevzpomínám, že za mnou byla na návštěvě maminka. 

Dneska se ke mně třeba hlásila paní s pejskem, o níž bych přísahala, že jsem ji nikdy dřív neviděla, ale ona přitom oslovovala mého psa jménem a on se k její fence měl jako kdyby byla jeho nejlepší kamarádka. Je jasné, že jsem s ní tedy někdy musela prohodit alespoň pár slov, nebo minimálně, že se psi museli očichat, ale já si to prostě nedokážu vybavit a v hlavě mi jede dokola jediná myšlenka - že tu paní prostě vidím poprvé v životě, tak jak je možné, že ona nás zná a že Herbert se tak má k její fence. 

Jak dlouho to trvá?
Stavy depersonalizace a derealizace mohou trvat jen pár minut, nebo i několik dní. Pro zdravého člověka je to asi nepředstavitelné, ale je to neskutečně vyčerpávající, protože v tu dobu mozek jede na plné obrátky a dost často se to neobejde bez panických atak, po nichž je člověk doslova fyzicky vyšťavený jako by uběhl maraton.

Jak to poznáte?
Obvykle asi nijak. Já mám pocit, že na mně úplně všichni vidí, že jsem divná, že mě musí mít za totálního magora, když se třeba fixuju na přechodu pro chodce na světelnou signalizaci, ale pravdou je, že okolí to (alespoň za mě) vůbec nevnímá a třeba si toho vůbec ani nevšimne, jelikož se to všechno odehrává uvnitř, nikoli na povrchu. 

xoxo
Hella💜💚💖

👉Fear👈