Ty šťastný lidi...

Před týdnem jsem byla na večeři s přáteli. Už se pár let známe a pokaždé mě rozhovory s tímto manželským párem baví, motivují a velmi často inspirují. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Kromě příjemně stráveného času mě oba přiměli zamyslet se nad spoustou věcí. Avšak už ten večer, se mi hlavou honily myšlenky, které bych chtěla sdílet na svém blogu.

Povídání o životě a štěstí

Bavili jsme se o životě, jeho složitostech, zajímavostech, úskalích, o tom, co je v životě těžké, jak jsme si možná představovali něco jiného. Jak teprve v dospělosti pochopíme některé věci. Co nás trápí, co se děje. Co je opravdu důležité. Ano, tato část debaty nebyla právě nejveselejší. A pak má kamarádka naprosto vážně pronesla otázku: „Kde jsou ty šťastný lidi?“

Odvětila jsem, že přece všude kolem. Štěstí není ani tak charakteristika, jako spíš stav mysli. Vnitřního nastavení. Člověk může být šťastný, i když se občas nedaří. Přece kdyby občas nezapršelo, tak bychom jen těžko ocenili ty krásné slunečné dny. Za tím si stojím, a pravděpodobně bych odpověděla stejně. Svou otázkou však narážela na traumata z dětství a to, že je vlastně všichni máme, tak kdo jsou ti šťastní lidé?

Věříme mýtu
Myslím si, že traumata z dětství či dospívání – ať už větší nebo menší – máme všichni a absolutně šťastný, a mentálně zdravý, člověk je mýtus. Mýtus, o kterém čteme, s kterým se chceme ztotožnit ve filmu, ale jako mnohé krásné věci, jimiž se obklopujeme prostřednictvím umění, zkrátka neexistuje.

Tak jako chceme věřit tomu, že sousedův trávník je zelenější, chceme věřit i tomu, že naši hrdinové jsou skuteční. A snad i jsou, ale my známe jen jejich romantickou, respektive zromantizovanou tvář. Co je za tím, to bývá skryto.

Každý má nějakou minulost

A stejně tak je to s lidmi. Všichni máme své strachy, kostlivce ve skříni i démony, s nimiž bojujeme, kteří nás čas od času pronásledující v nočních můrách a připomínají, že svět není procházka růžovým sadem a náš život není reklama na štěstí. To na nás už je, jestli se jimi necháme zastrašit, nebo budeme stejně odvážní jako ti naši hrdinové, a postavíme se jim, nenecháme je nás porazit a vzít nám radost ze života.

Ano, stojím si za tím. Štěstí není něco, co se dá kopit, nebo co se stane, když sníme nějakou pilulku, nebo nám ho někdo přinese, věnuje, zapůjčí. Štěstí je to, co chceme cítit. Co dokážeme cítit. A jsme-li na to připravení, tak to cítíme. I když se všechno zdá jako předem prohraná bitva, ráno je těžké i vstát z postele, v práci se nedaří, vztahy krachují, nezaplacené účty se množí snad rychleji než krysy, člověk onemocní, ztratí něco, na čem mu strašně moc záleželo, aniž si kdy dokázal představit, že by někdy mohlo…může se stát cokoliv, ale když chceme být šťastní, tak prostě jsme.

2018 se mi nepovedl

Minulý rok pro mě byl hotový očistec. Byly chvíle, kdy jsem měla pocit, že už se snad v životě neusměju, aniž by to nezabolelo. Pravda, já mám kolem sebe lidi, kteří jsou mi oporou – maminku s taťkou, kteří tu pro mě vždycky byli, jsou a budou, přátele, kteří mě nenechali na holičkách, když jsem měla chuť se jen opíjet a koukat do prázdna, paradoxně i Božského, který mi láme srdce na kousky a pak ho zase lepí, chrání a drží ho opatrně v dlani, protože dobře ví, jak je křehké. V těch chvílích bych asi jen těžko mluvila o nějakém štěstí, ale zpětně vím, že i v tom srabu bylo – v těch, kteří tu pro mě byli. Jak říkám, byl to příšerný rok, a přesto jsem měla pocit, jako bych se dotkla něčeho nepopsatelného, když jsem jednoho podzimního rána při procházka s Herbiem zadívala na padající listí.

Jen jsem se potřebovala zastavit
Kolem nebylo nic než šero, ranní mlha a do téměř nadpozemského ticha bylo slyšet jen lehké ševelení listů klidně se snášejících na zem. Já tam jen stála, úplně obyčejně byla, vnímala právě tu chvíli a na nic jiného nemyslela. Tenhle éterický moment byl nejen něčím téměř magickým, spojením s přírodou, sama se sebou, ale také chvílí, kdy mi došlo, v jak úžasně a zdánlivě obyčejných věcech se může pocit štěstí schovávat. A je nám všem na dosah. Jen se zastavit a dívat. Skutečně dívat. Cítit a vnímat.

Stres je civilizační choroba, léčba nutná!
V dnešní uspěchané době to není asi ani moderní, ani dostatečně žádané, přesto si myslím, že je to možná právě to, co nás může ještě zachránit. Ten spěch nás pomalu ale jistě ničí. To proto zapomínáme být šťastní. Ne proto, že bychom neměli důvod. Spíš nemáme čas si uvědomit, že jsme.

Hell