S úctou a láskou k rodnému jazyku ♥

Fascinace
Miluju jazyk. Připadá mi ohromně fascinující, jak se ze zvuků stávají hlásky a samohlásky, z nich slabiky, až vznikají slova. Baví mě poslouchat i jazyky, kterým vůbec nerozumím, naslouchat těm zvláštnostem, způsobu, jakým jiné národy vyslovují tatáž písmena, jak mohou znít měkce, tvrdě, kulatě, smyslně, pisklavě, chrochtavě…

Ale kdybych měla říct, který jazyk je mému srdci nejbližší, byla by to bezesporu čeština. Ne proto, že ji z těch, které se učím/učila jsem se/kterými se domluvím, ovládám nejvíce (byť už jsem hodně zlenivěla a mám značné rezervy, které mně samotné připadají naprosto fatální), nebo že je to můj rodný jazyk (jistěže obojí má svůj vliv), ale zkrátka ji miluji. A jak mnozí víme, lásku občas nejde dost dobře vysvětlit, nebo dokonce racionalizovat.

A tak jsem se zamilovala
Právě tuhle lásku k jazyku ve mně od malička pěstovala maminka a naplno ji pak rozvinula moje češtinářka na základní škole, která mě naučila mít ráda gramatiku (vím, že prakticky jsem od té doby větný rozbor nevyužila, ale dodnes dojatě vzpomínám na poměry mezi větami hlavními a vedlejšími…), následně tuto štafetu převzaly moje dvě češtinářky na střední škole, které pro mne byly vzory a inspirací. A na vysoké, přestože to nebyla bohemistika, jak by se možná dalo čekat, v tom pokračoval etnolog, spisovatel docent Oldřich Kašpar a doktor Tomáš Samek, kteří natolik obratně pracovali s češtinou, že pro mne každá přednáška byla radostí, a právě těmto vyučujícím, byť s pokorou a lehkou nervozitou, jsem nejraději odevzdávala své eseje.

Radit ne ranit!
Moc mě těší, že někteří moji přátelé a známí se právě na mne obrací s dotazy okolo češtiny, na které však ne vždycky dokážu s jistotou odpovědět (což mě ovšem s naprostou jistotou těší o poznání méně). Určitě se neřadím mezi tzv. grammar nazis (což mi samo o sobě připadá neskutečně směšné, že se jedná o jedince, kteří občas až s jakousi elitářkou rozkoší uráží ty, kteří neovládají jazyk tak dokonale, přesto nejsou schopni najít a používat český ekvivalent, nebo se s ním osobně nesetkávám a zpravidla vídám a slýchám pouze tento termín – pokud někdo z vás máte jinou zkušenost, budu moc ráda, když mi do komentáře napíšete!).

S touto sortou lidí je má zkušenost nevalná. Viděla jsem pár diskusí na sociálních sítích či vláken komentářů pod nejrůznějšími články, a to tedy bylo hodně silné kafe. Promiňte, ale urážet a odsuzovat člověka jen proto, že není jazykově nadaný? Jak, sakra, můžete vědět, že netrpí nějakou specifickou poruchou učení? Nebo že není sice nejsilnější v češtině, zato je nadaný na matematiku a fyziku? Kvůli tomu pak nemá právo sdílet svůj názor, ať už je jakýkoliv?

Já neříkám, že je chvályhodné neumět rodný jazyk, ale myslím si, že ty urážky, vulgarita a arogance jsou opravdu dost zbytečné. A třeba na mne dělá dojem, že dotyčný má nějaký problém především sám se sebou, protože dospělý, vyzrálý člověk nemá zapotřebí druhého urážet, naopak spíš přátelsky upozornit na chybu a třeba vysvětlit.

Navíc vím i podle sebe, že občas se tak zaberu do psaní a myšlenky mi v hlavě přebíhají jedna přes druhou, že tak rychle nedokážu ani psát. A tak občas poskládám větu tak, jak bych ji v životě nevyslovila. Nebo mi někde něco ulítne, protože jsem původně myslela na jiné slovo, s ním už moje mysl pracovala při určování shody přísudku s podmětem tak automaticky, že když jsem ho na poslední chvíli změnila, už jsem v duchu skládala další větu. A upřímně – i když si po sobě články čtu, ne vždycky se mi podaří nepřehlédnout nějakou chybu.

Nebo se člověk může překlepnout. A autokorekce, to je teprve výzva. Vyhovuje mi, protože když píšu sms, nezdržuji se ťupkáním na každé písmenko zvlášť (ježiši, zlatý tlačítkový mobily!), ale na druhou stranu – když mi pak začne opravovat slova na jiná, tak si říkám, že ten na druhém konci musí mít pocit, že jsem buď totálně na plech, nebo trénuji dadaismus.

Zamilovala jsem se i do dalších jazyků…
Ač by mě to nikdy nenapadlo, dost jsem si oblíbila i angličtinu. Ten jazyk je krásný a krásně zní. Má své záludnosti, specifika, ale i kouzlo, které jsem dříve nějak nemohla nalézt. Bohužel, čím víc jsem sledovala některé účty na Youtube a Instagramu, tím víc jsem si uvědomovala, jak je pro mě neskutečně důležité od sebe tyto dva jazyky oddělovat.

Prosím, neprznit!
Až mi začaly trnout zuby, jak jsme schopní znásilňovat dva jazyky současně a ještě si to ani nepřipouštět. Použít českou předponu, jako kořen slova anglický výraz a celé to vyšperkovat českou příponou a koncovkou, to byl hotový Očistec.

Když jsem tak poslouchala ty zkomolené výrazy, to neustálé nahrazování běžných českých slov těmi anglickými s téměř děsivou přirozeností, připadala jsem si stále zmatenější. Samozřejmě, pokud v češtině neexistuje ekvivalent, a že je takových slov dost – zase nejsem Svéhlavička, a dokonce chápu, že ta angličtina obohacuje i jiné jazyky, nejen češtinu, a jsou výrazy, které také užívám, ať jsou již léta zažité nebo se jedná o novotvary, protože buď v češtině opravdu zní otřesně, nebo zkrátka skutečně nejsou – to je přirozený vývoj jazyka, ale připadá mi až dojemně hloupé nahrazovat anglickými výrazy ta absolutně nejběžnější a pěkná česká slova, která ještě ke všemu třeba mají v češtině hned několik synonym – o to je to pak směšnější.

Čtu knihy, ale vyjádřit se, to je těžká písemka…
Zvlášť směšné mi to připadá u youtuberů zaměřených na knihy. Pokud vím, čtení má rozvíjet jazykové schopnosti. Pokud už není ani člověk, který čte a na tom si získává popularitu a přivýdělek, schopen se pak vyjádřit česky, je asi něco trochu špatně, ne? Nebo při nejmenším ten konkrétní člověk fakt dělá něco špatně…. To je přece totéž, jako kdyby češtinářka půlku vyučovací hodiny nahrazovala české výrazy těmi anglickými (a to ne jako ukázku toho, jak příšerně to zní).

Hnulo mi to žlučí
A právě po zhlédnutí videa jedné takové „booktuberky“ jsem měla potřebu sdílet své rozhořčení nad przněním jazyků na svém IG účtu spolu s dotazem, zda jsem skutečně jediná, koho to tahá za uši. Přišla mi docela slušná hromada zpráv, kde se mě lidé ptali, co přesně mi vadí, co mě tak naštvalo a proč a dokonce jednu slečnu napadlo, že by bylo prima používat i víc českých hashtagů (vidíte – nebráním se tomu stoprocentně) a vytvořit si českou variantu hodně populárního (mezi knihomoly) hashtagu „bookstagram“. A tak mě napadlo #instaknihovna.

Slečnu to zaujalo, a tak se rozhodla to sdílet ve svém příběhu na IG, já posléze taktéž a najednou se z toho stal takový malý projekt. Jedna uživatelka, která o tomto hashtagu promluvila ve svém IG příběhu to dokonce nazvala kampaní.

Ono to žije!
Čas od času se ze zvědavosti podívám na instagramu, pod kolika příspěvky byl použitý a nestačím se divit. A dělá mi to hroznou radost! Spatřil světlo IG světa někdy v půlce října a od té doby byl použit pod více než devíti sty příspěvky, což třeba není tolik, ale mně to připadá jako krásné číslo a moc si toho vážím, že lidé mají zájem ho používat. Přece jen – minimálně pod českými překlady knih, a pod českými knihami tutově by měly být české texty.

Čím jsem starší, tím méně věcem rozumím
Já jsem v tomhle asi vážně jiná, protože mně popravdě moc nedávají smysl ani účty, které mají anglické přezdívky, cílí na českou scénu, píší komentáře a popisky k českým knihám, i třeba k českým autorům, a přitom příspěvek píše čistě v angličtině.

Samozřejmě, dnes je nutné zdůrazňovat, že si každý může dělat, co chce – takže ano, dělejte si to, jak chcete, ale když jdete s kůží na trh, tak je přirozené, že si na to, co sdílíme, lidé dělají názor. 

Můj názor na tohle je ten, že je nesmyslné anglicky popisovat, doporučovat nebo recenzovat české knihy, českých autorů, protože je sice hezké, že na tu fotku dvakrát ťupne nějaká knihomolka třeba z Ohia, ale asi těžko se bude učit česky, aby si knihu taky přečetla, že? Zato ne každý Čech umí anglicky nebo má zájem si číst něco anglicky a třeba přijde o skvělou recenzi jen proto, že pisatel/ka má pocit, že bude víc frikulín/a (free-cool-in), když to napíše anglicky. Řekla bych, že daleko lepší variantou jsou dvojjazyčně psané popisky k fotkám – to je skvělý nápad!

Pospíchej pomalu!
Pokrok nezastavím, ani to nemám v úmyslu, a anglikanizaci češtiny taky ne. Jen mě zkrátka mrzí, jak krásné české výrazy upadají v zapomnění a angličtina (sama o sobě libozvučná) se nám všem vkrádá domů. Bohužel právě na úkor našeho vlastního jazyka, kterého bychom si přece měli vážit, ctít ho a pečovat o něj.

Mně třeba před časem paní domácí zlepšila celý den jednou prostinkou větou ráno, když jsem spěchala do práce: „Dnes je tam dost frišno!“ No není to nádhera?

Neotáčejme se zády k jazyku, který nás naučil mluvitPřála bych si, abychom všichni zamysleli (protože tu kritiku mířím i sama k sobě, jelikož v práci, kde je hlavním komunikačním jazykem angličtina, sama sebe taky občas načapám, že jsem nějaký výraz použila v angličtině, přestože jsem ho bez problému mohla říct česky), jestli opravdu nejsme schopní mluvit, aniž bychom své rodné řeči zasazovali do tváře jeden políček za druhým s každým dalším  zbytečným „cute“ nebo „fail“.

Hell♥